Mary a Max

neviděl jsem zatím ani jeden Elliotův kraťas, takže nemůžu (aspoň zatím) posuzovat, jak moc tento film pouze rozvíjí některý z nich. Hlavně tedy toho Harvieho. A možná je to dobře, protože absolutně nezasažen jeho stylem příběhů i stylem režie jsem si mohl film bez jakéhokoliv problému užít. A že jsem si ho užil. Vůbec nechápu jak jsem ho mohl tak dlouho přehlížet, neboť teď mám vážné obavy o Vzhůru do oblak, který byl doposud mým nejlepším animákem roku 2009. I když možná se tento film ani nedá pokládat za klasický animák, protože vůbec neuznává většinu jejich pravidel, chybí jakýkoliv hluchý dětinský moment a k tomu je film plastelínový, což ho taky odlišuje. Skvělá práce s postavami, pečlivě skládané dopisní monology, úžasný příběh o přátelství, pocitech zmaru a osamění, černý a až absurdní humor, v neposlední řadě pak dobrý soundtrack a Seymour Hoffman, který si Maxe bezesporu užívá, dělají z tohoto filmu zvláštní a perfektní příběh, který přes všechno zlo, kterým se musí hrdinové prodírat, v sobě skrývá jakýsi optimismus a naděje. Na konci jsem byl dojat a uchvácen, jak někdy takovýto "malý" a neznámý film může na člověka zapůsobit. Opravdu zvláštní. PS: a málem bych zapomněl, samozřejmě můj oblíbený aspekt mnoha filmů a několika seriálů - vypravěč - taky úžasně formuje zajimavost Mary a Maxe. Jeho trefné poznámky a popisy dobře doplňují Maxův skepticismus a neustálý pesimismus. U Mary zase její neštastné mládí s nepříliš štastným dospíváním a dospělostí. PPS: I have never used a condom aneb krátká ukázka pro ty, kteří se na to z nějakého šíleného důvodu chtěj dívat s dětmi :-)) PPPS: deprese se nedostavila, spíše radost a úžas, a pak ten pocit, který mně okamžite chytne, když shlédnu nějaký film, kterému pak dám 5 hvězd a 100% ;-) (20.10.2010)

"Bradavice si nevybíráme, přátele ano." Plastelínová Mary, osmiletá střadatelka na zámek ve Skotsku, a ještě plastelínovější Max, čtyřiačtyřicetiletý anonymní žrout, spolu navázali korespondenční přátelství, jehož sarkastické pojetí mne z počátku bavilo, ale moc dlouho to nevydrželo. Ten všudypřítomný smutek mi totiž kupodivu moc zábavy nepřinesl a o nic lepší to nebylo ani s pohledem na totálně nesympaticky vymodelované postavy, kvůli nimž si budu minimálně týden srovnávat svůj rozhozený zrak u Maxova felčara Dr. Bernarda Hasselhoffa. (12.01.2016)

Nebudu tady nijak zastírat, že Mary a Max je od začátku až do konce jeden velký citový kalkul. Od barevného ladění (šedá pro neosobní a nelidský NY, sepiová pro zpátečnickou a citový a osobnostní rozvoj potlačující Austrálii), přes hudbu perfektně dokreslující jednotllivé momenty (Prokofievův Op. 64 by udělal drama asi i z dětského večerníčku) až po samotnou tragičnost postav, která je pro citlivého diváka vždy umně vyvážena lehkým příslibem naděje do budoucna. Stejně jako Elliotův předchozí počin je i M&M o samotě, odcizení a smíření, ovšem tentokrát je to formou lehce rozvleklejší a mnohem méně údernou. Ve chvílích, kdy by stačil čistě jen obraz se Elliot bohužel uchyluje k patetickému a nemístně deskriptivnímu vypravěči. I přes to všechno ale nemohu říci, že by mě křehké přátelství Maxe a Mary nechalo chladnou. Právě naopak... Přišlo režisérem krutě naplánované Que sera sera a vešekeré mé pokusy o chladný analytický přístup se rozplynuly do ztracena. Ještě teď mám chuť vzít Zlaté stránky, zabodnout do nich prst a... (19.11.2009)

Líbilo se mi to. Jak formou (tenhle způsob animace mi opravdu sedl + pěkná hudba), tak obsahem (příběh jednoho velkého přátelství dvou nevšedních a přitom obyčejných lidí). Chvílemi to bylo hořké, depresivní, vtipné, absurdní, ale především živé, tím chci říct, že byl tento film jako závan čerstvého vzduchu, velmi svěží a nápaditý počin. Směrem ke konci tomu už mírně docházela šťáva a samotný závěr mě svým vyzněním až trochu zklamal (rozhodně jsem to takhle ukončené nečekal), ale každopádně to vidím na pěkné 4*; jestli bych měl občas zkouknout nějaký ten animák (jakože je nemusím), tak něco podobného (kvalitou i tématem) jako je Mary a Max bych si s chutí dal. "Vajgly jsou špatné, protože se odplavují do moře, ryby je kouří a stávají se závislé na nikotinu. Samozřejmě jen žertuji, protože cigareta nemůže zůstat zapálená pod vodou. A ryby také ani nemají kapsy, kde by mohly mít zapalovače." (21.07.2011)

V myšlení drtivé většiny diváků stále přetrvává představa, že animovaný film je v první řadě záležitostí pro děti a maximálně může mít přesah jako rodinná podívaná pro dětský doprovod. Dílo Adama Eliota se této zavedené klasifikaci vymyká a jeho snímek Mary a Max je všechno, jenom ne dílko určené dětskému divákovi. Jde o psychologické drama, které líčí vznik přátelství dvou naprosto odlišných osob, které spojuje pouze jejich outsiderovství. Malá holčička z Austrálie, která trpí syndromem nechtěného dítěte, navíc vyrůstající v rodině, která se těžko dá označit za funkční, a samotářský obézní Žid trpící duševní chorobou, touží po přátelství a najdou ho prostřednictvím dopisů adresovaných na vzdálený kontinent. Film citlivě a nenásilně popisuje vznikající citové pouto, vzestupy a pády jejich vzájemného vztahu. Jde o hodně výlučné komorní dílko určené spíš k zamyšlení než k zábavě. Zároveň jde o jeden z vrcholů současného animovaného filmu a doklad toho, že se animovaný film plně emancipoval na roveň hraného filmu. Pokud jde o emoce, dokáže Eliot skvěle pracovat s charaktery svých postav a vystavuje své hrdiny spoustě problémů, kterým musí čelit. Tolik průšvihů, kolik se koncentruje v jejich životě, by stačilo pro veškeré osazenstvo ordinace vyhledávaného psychiatra a psychologa během několika dní. A přitom všem dokážou brát Mary a Max život s nadhledem a rozjímají např. nad tím, jestli taxikář, který couvá, platí zákazníkovi, nebo naopak. Neseděla mi úplně výtvarná stránka, ale z hlediska kvalit scénáře a režie by si film zasloužil absolutní hodnocení. Celkový dojem: 85 %. (02.05.2010)