Jasná hvězda

Převelice POCITOVÉ ... v upřímné snaze o zachycení zjitřené, až bolestně tklivé atmosféry zasněných básní Johna Keatse - v přímé spojitosti s jeho krátkým a nepříliš šťastným životem. Ne nepodobné bezmocnému třepotání motýlů mezi čtyřmi zdmi dívčina pokoje. Těžko říct, zda své vězení lépe snášejí ti, kdož se v něm už narodili - nebo ti druzí, kteří poznali každodenní zázrak pozvolného svítání, třpytivé kapky ranní rosy, lehký dech svěžího vánku, oslnivou záři poledního slunce, jasné barvy a omamnou vůni lučních květů i měkké stíny večerního soumraku. Ať tak či tak, svůj osud změnit nedokážou, stejně jako mladý zamilovaný pár: Básník, odsouzený svým nadáním k nekonečnému skládání romantických veršů ... a jeho dívka, lapená v síti své doby - a donucená k pasivitě a trpnému čekání ... na zázrak ? Nic pro chlapy, ale ženská duše čas od času nějakou tu srdceryvnou unylou romantiku potřebuje, takže to vidím na trochu slabší 4*. P.S.: To ovšem nic nemění na tom, že někdy byli na pěst ... oba dva. Na druhou stranu - kdo z nás není, že ano ... (11.04.2016)

Takové v podstatě milé (i když tragické) drama, které pomaličku vypráví příběh sbližování dvou lidí, aby je pak zase osudově rozdělil - nespoileruju, o Keatsově životě snad dost lidí ví. Ano, ano, film je na motivy skutečných událostí. John Keats měl opravdu mladou lásku Fanny Brawneovou, kterou si nemohl vzít, protože byl jako básník chudý a v dluzích. Film si mnohé přikresluje, ale nabízí fajn historickou jednohubku se sympatickými hlavními herci. Netne ale do živého a není tak dojemný, jak by možná měl být - už vhledem k tématu, že lásku si člověk nevybírá a nemůže se jí zbavit jen proto, že je nepraktická. Sama Fanny říká, že na Johna nemůže zapomenout, i kdyby chtěla. Že to prostě nejde. To je sentiment, se kterým se řada lidí dokáže ztotožnit, ale film ho bohužel úplně nevyužil. PS: Drobný spoiler - skutečná Fanny sice léta po Keatsovi truchlila, ale nakonec se vdala a měla tři děti, kterým odkázala svoji korespondenci s Johnem (jejíž úryvky slyšíme ve filmu). (21.01.2019)

Těžko vzdorovat osudu...... Imprese levandulových květů, Vermeerovo okno s prostupujícím světlem, strniště na smutkem poznamenané tváři a TOLIK ODHODLÁNÍ. Čas, který ani okamžiky zachycené v básních nezastaví. Čas, který je štětcem přenesen na plátno a vypráví ve změti barev, slov a tónů o věcech, jež se nás dotýkají, dotýkaly se a snad ještě chvíli budou dotýkat. Protože TYTO Věci jsou lidské a trvalé. Trvalé - jako hloupost, nenávist, žárlivost a strach. Trvalé - jako naše ješitnost a citová nestálost. Můžeme si jen klást otázku proč. Proč jsou někteří na výsluní a druzí si proplétají prsty se stínem svých dřívějších skutků. Proč má osud některé raději. Proč je těch opravdu PRAVÝCH Věcí tak málo...... Těžko vzdorovat osudu. (04.05.2010)

Tvorba Jane Campion je v nejlepším smyslu slova niterná. Mám radost, že přilnula k Keatsovu příběhu. Její vnímání světa ho pozvedlo a zase znovu představilo. Nádherné obrazy, realistické emoce, samozřejmě vynikající výprava a kostýmy. Radost, prožít takovou melancholii. A už se těším až ve své knihovně vedle dopisů Mozarta Konstanci přidám dopisy a verše Johna Keatse Fanny Brawneové. Životopis Keatse z pera Andrew Motiona česky nemáme, v originále vyšel v roce 1997. (05.12.2016)

Film o velké Keatsově múze pracuje s procítěným scénářem, malebnou kamerou, krásnou hudbou a především strhujícími hereckými výkony. Vztah Keatse a Fanny je zobrazen velmi něžně a intimně. Dost riskantní krok na dnešní dobu. Ben Whishaw recituje Keatsovy básně s takovým klidem i zanícením, že byste ho mohli poslouchat hodiny. A Abbie Cornish předvádí doslova oscarový výkon. Jane Campion dokázala na dnešní poměry vytvořit netradiční, poetický a neskutečně podmanivý film. (13.01.2010)