Reklama

Reklama

Sladký život

  • Itálie La dolce vita (více)
Trailer

Obsahy(1)

Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (285)

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Moralizující Pasolini je pro mě ok, moralizující Fellini je zvyk. Nemůžu si pomoci, ale samožer Fellini strašně přehání. A když se dopracoval do stádia "rock and roll je pokleslá hudba" začala se mi vařit krev. Jenže to byl jediný emotivní moment z celého filmu. Zbytkem jsem se zoufale pronudila a dospěla k závěru, že Fellini je pro mě velmi kontroverzní režisér. Z některých jeho filmů jsem unešena, jiné nemohu vystát právě kvůli jeho nesnesitelnému onanování nad vlastním zbytnělým egem. Nechci nikoho podezřívat, že vysoko hodnotí klasiku, ale konkrétně v tomto případě jsem dost přesvědčena, že hodně lidí nedokoukalo film do konce, ale z nějakého podivuhodného důvodu nechtějí přiznat, že se jim nelíbil. Sladký život považuji za jeden z nejpřeceňovanějších filmů všech dob. Jedna hvězdička za velmi pohledné herce v hlavních rolích to nezachrání. ()

Trellíno 

všechny recenze uživatele

A to ještě s ušima odřenýma až do krve. Druhý pokus o pochopení proč většina lidí Felliniho tolik žere a opět se nějak uspokojení nedostavilo (minule mě těžce znudila Silnice). V hlavě mi tak zůstanou pouze vzpomínky na výbornou hudbu, desítky Anity Ekberg a štěk Lexe Barkera. Toť bohužel vše. Ale ještě Federica odepisovat nebudu. Poslední šanci mu dávám s 8 a 12. ()

Reklama

novoten 

všechny recenze uživatele

Sladký, ale neproniknutelný. Jak umí Fellini v některých dialozích zaujmout a téměř až strhnout, tak dokáže v divácky náročné tříhodinovce stejně důkladně nudit. Mastroianni se bohémsky rozehrává na plné obrátky, ale jeho Marcello nemá dostatečnou charakterovou váhu, která by si zasloužila takový prostor. Nejvíc mě ale mrzí změna intimního dramatu do těžké kritiky, která celý film rozmělňuje do několika částí, které spolu víceméně přestanou jakkoli souviset. Zůstávám tak v hodnocení viset trochu bezradně. Cítím z tohoto snímku sílu, jakou může nabídnout jen dobrý film, ale mě naplno zasáhnout nedokázala. ()

kinej 

všechny recenze uživatele

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! ()

Galerie (125)

Zajímavosti (26)

  • Časopisem “Entertainment Weekly“ zvolen 6. nejlepším filmem všech dob. (džanik)
  • Slavná scéna ve fontáně “Trevi“ se točila v březnu. Anita Ekbergová vydržela podle Felliniho ve studené vodě bez problémů hodiny jen v šatech. Marcello Mastroianni však musel mít pod oblekem neoprén a přesto mu byla zima - vyprázdnil tedy láhev vodky a ve scéně ho tak vidíme zcela opilého. (džanik)
  • O Lexu Barkerovi někdo prohlásí, že to je ten co hrál Tarzana. Lex Barker jej skutečně hrál, a to v několika filmech na přelomu 40. a 50. let. (Kulmon)

Související novinky

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

05.06.2020

K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného  loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou… (více)

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)

Reklama

Reklama