Silnice

O tom, že je to dobrý film, asi nelze moc pochybovat, stejně jako o tom, že jsou zde výborné herecké výkony. Nemůžu si ale pomoct, protože to není něco, co by mě odrovnalo natolik, abych si z toho sednul na zadek. Je to výborná ukázka toho, že Fellini uměl vyprávět příběhy a zároveň se dokázal na lidi podívat tak, jak se nám to většinou nebude líbit. (11.12.2014)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Můj třetí Fellini. Navíc jsem se k němu vrátila brzy po Cabiriiných nocích, a to přesně, jak jsem si slíbila. Hlavní role se zde opět ujala Felliniho manželka Giulietta Masina. Opět zahrála na výbornou, přesto byla svou polohou hodně podobná Cabirii. Silný příběh o prostoduché a mravně čisté Gelsomině staví na protikladu ní a hrubiánského Zampana. Z toho vyvěrá ne spád dějových zvratů, ale hromada vnitřních pohnutek a utrpení, o kterých budete vy, diváci, nuceni přemýšlet. Zobrazení poválečné Itálie, spodiny, to vše je až realistické. I tak mě ale Silnice bavila o trochu méně než zmiňované Cabiriiny noci, které mi ukázaly, že Fellini nemusí být jen odtažitá nuda (viz 8 a půl). (21.05.2012)

Silnice mi evokuje o rok starší Komedianty podle předlohy Ivana Olbrachta. Jiné Felliniho kusy jsou víc komplikované, některé mě mě nestravitelné, ale Silnici rozumím bez výhrad, je mi blízká. Výborné obsazení, které přesně odpovídá figurám, skvělá Giulietta Masina, která mě zaujala ještě víc než v Cabiriinyjích nocích. Za mě nejsilnější Felliniho snímek. (18.12.2018)

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)