Hra

Pro mě nejslabší Fincherův snímek, ani ne tak kvůli režii, tam si režisér drží laťku, ale kvůli překombinovanému scénáři, kdy nad řadou míst je lepší vůbec nepřemýšlet, jinak divák zjistí, že to prostě nemůže fungovat. Herecky přitom je to zajímavě obsazený snímek a hlavně výborně odehraný - Michael Douglas i Sean Penn patří k herecké špičce a pro Deborah Karu Undger mám slabost. Dokáže vtisknout svým ženským postavám erotický náboj. Jenže ten scénář se spoustou na první pohled efektních zvratů mi opravdu vadil. Celkový dojem: 45 %. (18.06.2006)

Fincher opet nezklamal, ale bohuzel ani nijak zvlast neprekvapil. Rozhodne to je jeden z jeho slabsich filmu. Douglas hraje vyborne a je tady skoro po celou dobu, takze jesli bude film dobrej zalezelo hlavne na nem a myslim, ze to zvlad bezvadne. Hodne me nastvalo, ze tu je Sean Penn jen par minut, protoze tak dobrej herec by zaslouzil vic prostoru, ale i to minimum, co dostal, zvladl bezchybne. Pribeh je spravne zamotanej a takovej psycho, ale ten konec me docela nastval. Sice sem az do posledni chvile nevedel jak to vlastne je, takze jsem byl napnutej, coz povazuju za plus, ale takovej happy-end, to si myslim, ze Fincher trosku prehnal. Howard Shore se opet vytah a udelal hudbu, ktera k filmu skvele pasuje, trochu mi jen pripomnela Eyes Wide Shut. Hodne dlouho sem vahal jesli 3* nebo 4*, ale precejen dam 4*, i presto, ze od Finchera bych cekal nejakej jeste vetsi mazec. (18.06.2005)

Po štvrťstoročí Douglas opäť vrávorá po uliciach San Francisca, tento krát mystifikovaný majstrom Fincherom. Po všetkých stránkach výborný triller, ktorého glorifikovaná pointa zďaleka nie je tak "šokujúca" ako sa povráva. Ale vzľadom k zručnosti režiséra nevadilo ono niekoľko násobné nastavovanie v podstate len dvoch možností. Nepredvídateľný film. (03.01.2007)

David Fincher je dnes celosvetovo rešpektovaný, uznávaný a oceňovaný režisér, ktorý má na svojom konte mnoho filmových klenotov (tak napríklad: "Klub bitkárov", "Zodiac" či "Podivný prípad Benjamina Buttona"). Svoju režisérsku kariéru odštartoval v roku 1992, kedy viac menej úspešne prevzal štafetu po takých borcoch, ako sú Ridley Scott a James Cameron a natočil tretie pokračovanie kultovej sci-fi horrorovej série "Votrelec 3". O tri roky neskôr naplno zabodoval temným thrillerom "Sedem" a v roku 1997 prišla na rad jeho perfektná "Hra". Scenáristicky premakaná mysteriózna dráma, v ktorej hlavnú úlohu famóznym, dychberúcim štýlom stvárnil Michael Douglas. David Fischer to dokázal dokonale spracovať. Týmto titulom definitívne upevnil svoju pozíciu prvotriedneho, prvoligového režiséra. ***** (21.04.2022)

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)