Lesní panna

Tyl by se divil, jak je dnes vyznění jeho filmu aktuální. Když našinci, co tam učili na univerzitách anebo jinak se měli dobře, utíkají zpět do vlasti od vyšinutých liberálů a černochů, co chtějí, aby jim líbali boty, o ostatním ani nemluvě...(Ale inscenace je to povedená, dej Pánbůh Bělkovi a hercům -těm, co už tu nejsou- věčnou slávu!) (28.09.2020)

V roce 1973 mi byly sladké 4 a možná se mi tahle pohádková agitka i líbila. Však jsem taky byla cílová skupina. Jenže dneska už jsem někde jinde. A tak se mi z toho podprahového sdělení otvírá kudla v kapse. Tyl to možná ještě myslel dobře. O motivech Československé televize si ale myslím svoje. Jedna hvězda se skřípěním zubů za Libušku. (29.10.2016)

Tyl do každé doby. Ano, celý ten falešný americký sen o štěstí a blahobytu sice v třiasedmdesátém, tedy v době nejtužší normalizace, nabírá úplně jiná sdělení, než jaká v něm kdysi spatřovali národní obrozenci, ale na druhou stranu se tam najde leccos, co lze mezi řádky číst i jinak, obráceně. Tady není žádná existence!, rozčiluje se hospodský a vzápětí se k němu přidává učitelský, morální autorita v obci. To je také moje politické vyznání! Tady už to není k vydržení! Ten starý svět je samá červotočina a co nevidět se prý rozpadne. A proto vzhůru do nového! Tam nás čeká nová, ourodnější vlast, radostnější domov, veselejší chrám, tam kvete svoboda a hojnost! Rovnost a láska! Škoda těch konců. Ale co, inscenace je to jinak pěkná, pohádková, s plejádou českých herců, na které je radost pohledět. A když se na konci ozve Kde domov můj, srdce jihne. Vskutku tylovská tečka. (08.12.2016)

Je absurdní, nakolik člověk musí sahat po těchto laciných inscenacích, pokud se chce seznámit s klasikou českého dramatu 19. století. Lesní panna aneb Cesta do Ameriky (1848) nepatří mezi kusy jakkoli inscenované na našich profesionálních scénách, ty se z pravidla omezují na Fidlovačku a Strakonického dudáka (v současné době není na českých scénách nasazen žádný Tyl). Národní divadlo variovalo Cestu do Ameriky aneb Lesní pannu naposledy v roce 1969, Městské divadlo Zlín učinilo pokus s Cestou do Ameriky lodí i artéskou studnou v roce 2007. A právě v takové situaci získává prostá televizní inscenace svou hodnotu. Herecký tým složený ze samých profesionálů látce rozumí, Bělka látku také nepodceňuje, jen ten rozpočet je jednoduše na nule. Ale pro širší představu, a jako inspirace k tomu si originální hru pročíst, je to materiál vskutku ideální. Laik lépe pochopí studentskou taškařici v prvních Básnících, profík s touto diváckou zkušeností naloží šířeji. (08.11.2023)

Velmi nadčasová hra a nádherně se dnes ukazuje kam ten americký sen vede. Výborné herecké obsazení, kterému kraluje Květa Fialová, která i ve čtyřiačtyřiceti letech je nádherná ženská, přesto nepřekvapuje, že učitel Isidor, ve výborném podání Václava Postráneckého, dá přednost dvacetileté Libušce Šafránkové. Za komančů se sice inscenace točily ve studiích a co nejlaciněji a to je také poznat, ale v dnešní době si nedokážu představit, že by vzniklo něco podobného. Tak nám ta krásná Libuška Šafránková už také odešla do hereckého nebe a z herců z této inscenace už zůstává naživu pouze Josef Somr. (02.04.2021)