Tým na hraně

Pamatuju si, jako by to bylo včera, co náš tým začal hodně špatně mistrovství světa 2010 a většina fanoušků jej předčasně odepsala. Byli to ti samí, co se pak stejně jako my opravdoví fanoušci, radovali, že to dokázali. Proč se já považuju za opravdového fanouška? Protože jsem nepřestal věřit, protože jsem sledoval poctivě každý zápas, protože jsem už v úterý, kdy tým nastoupil proti Kanadě, kterou porazil 3:1 (já vím, že to bylo 3:2, ale ten jejich poslední gól dodnes neuznávám kvůli faulu na Vokouna) říkal, že my to celé vyhrajeme. Cestou do školy jsme se vždycky s jedním kámošem hádali - já tvrdil, že to vyhrajeme, on, že sotva, že se maximálně dostaneme do semifinále, protože Švédsko a hlavně Rusko hrálo téměř bezchybně. Nezapomenu, jak jsem doma začal řvát na celý byt, když dal Rachůnek vyrovnávací gól 7 vteřin před koncem, nezapomenu, jak jsme hráli s Ruskem poslední minuty, kdy proti třem našim stálo šest jejich (hvězdných) hráčů a přesto je Vokoun ještě solidně potrápil a pustil jen jediný gól. Nezapomenu, jak jsem byl právě na finále v jedné hospodě a právě v těch posledních minutách jsme se všichni spontánně postavili na židle či stoly, abychom viděli opravdu vše a byli hokejistům o něco blíž. Zkrátka a dobře, na tohle mistrovství světa nikdy nezapomenu - tým, který měl 25 omluvenek a který se semkl a doslova vydrápal (znovu) na vrchol a zastavil Rusko (28 výher v řadě měli Rusové na mezinárodní úrovni, až my jsme tohle zastavili a navíc jsme jim, stejně jako Kanadě v roce 2005, vzali "zlatý hattrick") a opravdu dokázal, že to není klišé, když potom v kabině kapitán Rolínek řekl, že tohle dokázali proto, že hráli jako opravdový tým, jeden za druhého a ne pro sebe a že o tomhle je hokej. Myslím, že pro naši generaci, která si nepamatuje Nagano (v té době mi bylo 7) je tohle velice podařený ekvivalent. 100 %. (05.01.2013)

Tak tohle je nostalgie. Tým, kterému nikdo nevěřil. Tým, o kterém se psalo, že po hrozném začátku může být rád za jednu výhru nad Francií. Tým, který postupně porazil Lotyše (povinnost), potom překvapil s Kanadou a následně vyhrál tři přetěžké zápasy ve čtvrtfinále s Finskem, v semifinál se Švédskem a ve finále s Ruskem. Tehdy, ještě před šampionátem, jsem se vsadil, že pokud český tým postoupí do finále, pojedu se na něj podívat živě. Později jsem opravdu jel a byl to velice hezký zážitek. I tak ale nezapomenu na poraženeckou náladu až do zápasu s Kanadou, postupně obrat s Finskem, Rachna kachna a živý zážitek z finále. HOŠI DĚKUJEM !!!! (18.12.2011)

Vláďa Růžička je obrovskej sympaťák, srdcař a nejlepší trenér v ČR od dob Ivana Hlinky. Bohužel dokud bude reprezentaci táhnout ten mafiánskej šmejd Hadamczik, tak to co se stalo v Německu 2010 nezažijeme. Tým dokázal něco naprosto nemožného a rád jsem si to připomenul, dokument nemá jedinou chybičku, která by se dala nějak vytknout. Ach jo, kde jsou ty časy :) Nejen při záběrech ze zápasů, ale i z těch rozhovorů běhá člověku mráz po zádech :) (31.12.2013)

Rozhodně nejlepší dokument o českém hokejovém úspěchu. Oproti ostatním hokejovým dokumentům je skvěle zpracován i po technické stránce a velice dobře propojuje vzpomínky hráčů, hromadu emocí, sestřihy ze zápasů i komentář Miroslava Táborského se zajímavostmi ze zákulisí turnaje. Dodnes je MS v Německu jedním z mála turnajů, u kterého mi stále běhá mráz po zádech. Kdyby si někdo něco takového vymyslel, nikdo by nevěřil tomu, že to je možné. Nezapomenutelný hokejový příběh... (22.08.2012)

Tohle mistrovství světa jsem prožíval prozatím nejvíce ze všech, jelikož už jsem dorostl do vyššího věku a sledoval jsem jej naplno. Srdeční záležitost! Tenhle “tým na hraně“, to jsou ti největší bojovníci! A tohle je o jejich cestě. “Česko vítězí, ve finále mistrovství světa a zapichuje další vlajku na hokejovém Everestu!“ 5 hvězd! (25.05.2012)