Sama v čase normálnosti

Vydařená televizní dobovka o nesnadnosti hledání svobody, když se kolem vás zuřivě normalizuje, kádruje, fízluje a bonzuje, a vy máte dost starostí o svoje děti a sebe samé. Láska a štěstí je pak o něčem jiném, než když je vám dvacet, nikomu nic nedlužíte a jste hrozně morálně na výši a proti režimu. Není to ani zdaleka tak depresivní jako Občanský Průkaz, ale ani tak není Martě Nely Boudové co závidět. Její uvědomělý přístup k románku s režimu nepohodlným mládencem v duchu "věděla jsem, co riskuju, tak mě to nemůže šokovat, natož zlomit", je poměrně unikátní, a díky němu se z diváka zbytečně netahají nějaké nemístné emoce. Na druhou stranu se zdá, že někteří uživatelé vnímají tento počin jako úhelný kámen vyobrazování objektivní reality minulého režimu, což je podle mě trochu omyl - tohle je lehce dočervena laděná knihovnička bez rázného vystřízlivění, protože nikdo z hrdinčiny rodiny jí ani na moment nedovolí do nějakého růžového mráčku zaplout, ale drží ji vytrvale nohama na zemi. A právě to, jak se za totáče chovala v obavě o prosté záležitosti svého žití ta "obyčejná" většina, Sama V Čase Normálnosti ukazuje výborně. Ode mě 80%. Dobře no, těch posledních deset možná je hlavně za Nelu Boudovou a její atraktivní vzhled, ale na červené barvě pro tenhle film trvám;) (26.05.2013)

Neočekávala jsem nic. Pokud něco, tak asi nějaký podivný průměrný film. O to větší bylo moje překvapení. Nejdřív jsem si "nahodila" tři hvězdičky, protože mě docela dráždila hudba; sem tam jsem si přišla jako v Paříži na starém kolotoči, sem tam úplně jinde... jen ne v dění filmu. Ale pak mně film umožnil ponořit se a rázem z toho vypluly hvězdičky čtyři. Pro mne každopádně nadprůměr. Působící snímek bez zbytečných prvoplánovitě půsovivých scén. Flashbacky by asi mohly vypadat trochu jinak, nicnémě výborné herecké výkony a celkem slušný příběh to všechno dohání. Především tedy ty herecké výkony. Myslím, že všichni zúčastnění mají můj obdiv. Hmmm... a tu televizi, co tam hrála také docela důležitou roli, tu jsme doma měli až do devadesátých let, musím se jít zeptat, z kterého roku ona holka vlastně byla. (10.01.2012)

Ano, takhle jsme, Mařenko, tehdy žili... 1) Věrohodně působící příběh ukazuje, že peklo si děláme navzájem bez ohledu na společenský režim. Nelze ovšem nedodat, že některé režimy dávají těm zmetkům více prostoru, než jiné. 2) Dobově velmi trefené postavy pomalu procitající vrchní sestry (43letá Nela Boudová), sekretářky Vlasty (výborná 40letá Hana Ševčíková), Martiny matky (skvěle na nervy jdoucí 65letá Zdena Herfortová), homosexuálního lékaře (51letý David Prachař), odcházejícího rezignovaného primáře (74letý Jan Kačer), přes mrtvoly jdoucího kariéristy (44letý Pavel Nečas) a dalších padnou do dusné atmosféry nemocnice jako ulité. Připomínají pamětníkům, s čím jsme se tehdy natolik sžili, že jsme to už místy ani nevnímali. 3) No a na igiho B (hodnotil odpad). se nezlobte, on už je takový:) (11.01.2012)

Scénář Lucie Konášové nezklamal. Zachycuje normalizaci zase trochu jinak. Charaktery postav jsou dobře vykresleny, navíc se opírají o přesvědčivé herectví. Překvapivě zareaguje postava Davida Prachaře po povýšení. Prolínání osobní a profesní roviny na pozadí politiky působí nenásilně, uvěřitelně. Dobová kulisa je na televizní film výborná (státní hymna na závěr vysílání, diskotéka s Kaťušou...), ale v závěru působili až moc aranžovaně pankáč v jednom pokoji a z televize křepčící Michal David v druhém pokoji. (08.01.2012)

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin... (08.01.2012)