Phil Spector

Soudní dramata můžou hvězdičky natrhat na třech větvích, na zajímavosti soudního případu, na emocích a na hereckých výkonech. První dvě větve Phil Spector jen tak šolíchá, za to tu třetí větev urval od základů, protože to co tady předvádí Helen Mirren a Al Pacino je hotová oslava herectví. Především jejich zásluhou si film u mě natrhal tři hvězdy. (21.09.2014)

Vzhledem k mé zálibě v Beatles a hudbě šedesátých let vůbec jsem proces sledoval on-line. Film jen přináší náhled do vztahu Phila Spectora a jeho obhájkyně. A klade věčnou otázku: vinen či nevinen? Bohužel k opakovanému sledování tohoto filmu je potřeba mnohem víc. Takto je divák rád, že to vůbec dokouká na první pokus. Ale pár chvil je tam zajímavých... (29.10.2013)

Mám rád dramatický žánr soudních procesů. Často se dokážu zamýšlet nad všemi dialogy, které zazní a fascinuje mě každičký nový detail, o kterém jsem nevěděl. Inspirováno skutečnostmi, proloženo otázkami a hezky vykresleno v pozadí příprav na hlavní líčení. Postavy dostatečně nastíněné tak, aby jste si neudělali přímý názor, ale aby jste balancovali na pokraji toho, co je pravda a jak to vlastně celé je. Tenhle film ztělesňuje, jak skvělý a nenahraditelný Pacino herec ve svých až šílených polohách je a je radost se na to dívat. Ostatně jako vždy. (06.04.2023)

Nevim, nějak mi to vyznělo celý do prázdna.. Pacino dobrej, Helen Mirren taktéž, líbilo se mi, že to bylo takový civilní, že ty rozhovory nebyly tak moc filmový, chci říct, bavili se spíš jako lidi, jako ony ´´postavy´´, ne jako herci, což je fajn přístup. Ale film jako celek je takovej mdlej. Nic vyloženě silnýho, nic, u čeho bych mlaskal blahem. Takže obě hvězdy patří Alovi a Helen!!! (05.10.2014)

Mnoho slov na úkor činů... A tohle mělo znamenat co? Drobná epizoda ze života Phila Spectora, která mu k jeho smůle zkrátila životní hýření. Byla by z toho výtečná rozhlasová hra, poněvadž se tam stále mluví a dohaduje. Obraz stěží představuje přidanou hodnotu, vše se odehrává v šedivých prostorech a nudné náhražce excentrického sídla. „Zachovalá“ advokátka Helen Mirren a značně chátrající Spector Ala Pacina nepěkně analogizují herecké kariéry těchto velikánů. Je to o zanikajících časech a nepřejícnosti okolí. Jistý náběh na provokativní tematizaci presumpce viny (= společnost/porota Spectora a priori nesnáší, a proto si na něm při první příležitosti vybije zlost) nepřesáhne banální zmínky o honech na čarodějnice a vyznívá do ztracena. Vůbec například nepřipouští opačný výklad, o který se též hraje – zda by mohl Spector pro své zásluhy požívat určitých výhod a proč tomu společnost brání. Tvůrci nezapřou fanouškovství, když do dialogů uměle připisují historky z hudební branže. Občas zazní dialog, který jako kdyby ušel konečnému sestřihu, neboť se k dané postavě vůbec nehodí. Nicméně nejhorší překvapení přichází v samotném závěru, který není. Snad v důsledku náhlého snížení finančních prostředků, každopádně křiklavější utnutí jsem dlouho neviděl. Bylo by možné argumentovat, že televizní produkce nemůže suplovat vysokorozpočtový snímek. Jenže doba se někam posunula. Ten nevkusný plakát trefně pojmenovává hlavní problém – návrat kamsi o dvě dekády zpět ve filmovém vyjádření, lhostejno zda televizního. Doufám, že Spectorovi zásluhy jednou převezme někdo svědomitější. (MFFKV 2013) (01.12.2013)