Pieta

Dlhé roky som nevidel žiadny Kim Ki-dukov film, naposledy LUK. Propaganda tvrdí, že vraj sa vracia k svojej skvelej starej forme. Neviem síce, ktorá to je, ale podľa mňa ju nikdy nestratil. A preto som ho aj prestal sledovať... Priznám sa, že v ázijských filmoch nie som veľmi schopný posudzovať, čo je okej, čo je hlboké a čo je iba maska kĺžúca sa po povrchu. Zopár momentov vyslovene smiešnych, pritiahnutých za vlasy či až prekvapivo doslovných a polopatistických by v prípade takéhoto festivalového tvorcu nasvedčovalo nezdaru, avšak poctivá hromádka hlbokých životných právd, meditácia o tom, kto je skutočný kripel, fyzický či psychický a dvojkoľajnosť celku, ktorý sa dá vnímať ako Oneskorená výchova náhradnej matky i ďalšia prefíkaná ázijská variácia na Dokonalú pomstu ma trochu držia v šachu. Po zhliadnutí zmeškaných Kimových filmov sa vyjadrím zasvätenejšie, pri hodnotení PIETY osamote smelo potvrdím, že svojho tvorcu reprezentuje veľmi slušne. (01.12.2012)

Pieta nie je tým najlepším, čo filmografia Kim Ki-duka ponúka. Ako návrat k filmom "krokodílej série" postráda kompaktnosť, na druhej strane predstavuje krok vpred oproti filmom, ktoré nakrútil po roku 2004. Repetitívnosť motívov a symbolov nie je taká do očí bijúca ako v Dychu, no aj tak film neponúka dostatok argumentov o jeho výnimočnosti. Úprimne si myslím, že by sa slovenská klubová scéna, aj v rámci Projektu 100, mohla otvoriť ďalším z kórejských režisérov, ktorých výpoveď, v prípade napríklad Im Kwon-taeka ani po stovke filmov, nestratila na originalite. (30.06.2013)

Kim Ki-Duk postupně doplácí na to, že umí točit jen to samé a pokud chce být u nového snímku originálnější, sáhne po prostředcích, které zcela neovládá. Kim je mistr poetických symbolů, Jaro léto podzim a zima nebo 3-Iron, to jsou umělecká díla, po kterých zůstávám ještě chvíli po skončení sedět s otevřenou pusou. Pieta je sociálním dramatem, je to obžaloba kapitalismu a příliš silné úlohy peněz v naší společnosti. Kim tuto myšlenku na diváka křičí brutálními záběry, vydírá, občas mi přijde, že se (i tou roztřesenou kamerou) nechal ovlivnit Lars von Trierem, celek je rozpačitý - některé působí až hrozně naivně, postoje a chování postav jsou často extrémní, přeexponované, celek je hysterický, uřvaný a snaží se z příjemce city vytlouct násilím. Přesto jde o nadprůměrný film, možná mé hodnocení trpí tím, že můžu srovnávat s plejádou lepších filmů stejného autora. Zklamání to ale bezesporu je, i když ne fatální. 7/10 (28.07.2013)

Pieta je provokativní drama o pomstě osamoceného lichváře, jenž za zapůjčený obnos inkasuje od zadlužených a chudých nešt'astníků desetkrát tolik. V případě nesplacení dluhu je stíhá trest v podobě zmrzačení, a za vyplacené peníze z pojistky se pak mohou oddlužit. Film dosti zvráceným způsobem testuje hodnoty lidských vztahů, nejvíce však sílu mateřské lásky. Snad všechny postavy byly pro mě tak nepředvídatelné, že každá následující scéna mě znepokojovala víc a víc. Ke konci jsem vlastně nevěděl komu držet palce a kdo je tou největší obětí. Úžasná poslední scéna mě utkvěla v hlavě snad nejvíc z celého filmu. Pro mě skvělý filmový zážitek ... (02.02.2014)

Kim Ki-duk se vrátil a natočil ultimativní korejskou festivalovou exploataci. Teda skoro; ještě by tu měly pobíhat chudé a hladové dětičky, ale ani mistr čerstvě ověnčený v Benátkách (možná natruc, když porota kvůli nesmyslným regulím nemohla udělit více cen filmu "Master") není dokonalý. Ovšem až na toto malé zaškobrtnutí tu je všechno - obrazy chudoby, vyhrocené násilí, afektované grimasy bolesti, bizarně pokřivené mezilidské přízemní fyzično a strukturování filmu okolo nejnižších lidských potřeb. Na jednu stranu nelze upřít řemeslnou zručnost ve vedení herců a kamery. Ale celek prostě nelze brát vážně. Nejen při porovnání s Kimovými předchozími snímky se nelze ubránit dojmu, že celé dílo je esence vykalkulovanosti a citového vyděračství. Vše začíná už úvodním titulkem konstatujícím, že se jedná o 18. Kimův film - to asi aby si případní kritici uvědomili, že u takto zasloužilého tvůrce nemá kdo co zpochybňovat. Namísto významově nosné symboliky a životných figur s realistickými a právě proto doléhajícími motivacemi se "Pieta" potácí ve směšném naivismu, polopatické šokantnosti a v závěru nesoudné překombinovanosti. Výsledkem je ryze exploatační moralitka o tom, že zlo v lidech pochází z nedostatku lásky. Kim Ki-duk je buďto prosťáček Boží, nebo nejvychcanější manipulátor, který se veze na vlně svého kultu, který skvěle přiživuje. Po letech pečlivě budovaného PR se v návaznosti na odporně sebestředný "Arirang" dokázal dokonce prosadit i u domácího publika, které jeho filmy doposud přehlíželo nebo programově ignorovalo. Ať už je "Pieta" výsledkem zbytnělého ega nabubřelého rádoby-umělce nebo existenční potřeby točit každý rok alespoň jeden film, aby se nezastavil kolotoč filmových festivalů, které ochotně platí letenky a rauty, nic to nemění na faktu, že se Kim coby tvůrce vyčerpal a od roku 2004 už točí jen odvary svých předchozích děl. Zase je ale třeba uznat, že "Pieta" není ani zdaleka tak otravná a hysterická jako "Čas" nebo "Arirang", a když je nejhůř, je to alespoň směšné – finále s šedivákem, vizírovým svetrem a nekonečným přísunem krve bylo vpravdě famózní. (01.12.2012)