Spálené stodoly

V mládí velmi krásná Signoretová nepostrádá jistý šarm ani v pozdějším věku, a tak si zaslouží být i ve Spálených stodolách Sluncem. Delon sice působí jako nezkušené ucho, nakonec se však ukáže jako důstojný soupeř autoritativní Rosy. Chladná zimní krajina, neobvyklá hudba (aby ne, když autorem je elektronický mág Jean-Michel Jarre), časté snímání obrazu ze vzduchu, kontrast vesnice a města - na venkově, o samotách nemluvě, ještě drží lidé spolu. Město je už z hlediska vztahů prohnilé. Závěr možná působí nečekaně, ale je logickým vyústěním příběhu. Nejsilnější je poslední setkání dvou rivalů - on ví, že ona ví, stejně jako ona pochopí, že i on ví. Nic jiného s tím už udělat nemohou, jelikož se v té chvíli navzájem respektují. Viděno znovu po dlouhém čase... (10.11.2014)

Vesnické drama na pozadí detektivky. Spálené stodoly jsou horský statek, podle výměry a výnosu mléka (viz film) na naše poměry z těch větších. Jeho "předsedkyní" a majitelkou je Rosa (příjmení se nedozvídáme). Přestože jej nevede železnou rukou, její "dělejte si co chcete" však implicitně znamená: "Když neuděláte to, co říkám, tak buď selžete nebo vás bude trápit špatné svědomí. Beze mě nejste nic." Do života v zaběhnutých kolejí infiltruje náhle vražda, která jednotilvé vztahy vyhrocuje. Toho si všímá i vyšetřující soudce Larcher, který se po dobu pobytu na statku a v nedalekém městečku, dostává do Rosina vlivu, skoro až jako rodinný příslušník. Konec příběhu je otevřený na všechny strany: Dokáže Rosa opět stmelit rozvácenou rodinu? Udrží statek? A je vůbec kladnou postavou? - Freudova vzpoura synů zde není namířena proti otci, jak je to obvyké, ale proti matce, která ho zastupuje (otec, zde patří spíš mezi syny). (10.11.2014)

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala. (05.12.2011)

Chladné a není to tím sněhem, triviální a je to tím příběhem (i když o něj tu moc nejde, spíše o nalívání čistého vína a taky červeného a skotské). Nu což, alespoň pro jednou nechal Delon bačkory nenatažené a ještě dostal pár švýcarských franků na kafe.. A mimochodem, poslouchat Jarreho hudbu ze Spálených stodol v uzavřené místností, byl by asi tak po hodině šroubovák zapíchnutý do vlastního čelního laloku jediným možným východiskem.. (10.11.2014)

Psychologické, komorní, kriminální drama. Francouzské, s Delonem, z roku 1973. Záleží na Vás, jestli je to Váš šálek čaje, protože tyhle filmy vyžadují poměrně specifické nastavení, abyste se u nich přes vlastně krátkou stopáž neunudili. Já s tím problém neměl, byť už jsem v tomhle žánru viděl lepší věci. Ale je nutno říct, že příběh je ve svých kličkách poměrně originální, atmosféra je vynikající, a herecké výkony jsou základní pilíř téhle mrazivé, sněhem zapadané rozkrývací návštěvy švýcarsko-francouzského pomezí. A abych nezapomněl, hudbu složil (a žádná slova nenapsal) tehdy mladý perspektivní avantgardní hudebník Jean-Michel Jarre:) 70%, protože konec je trochu podraz... (09.11.2014)