Oculus

Nemá smysl hodnotit kvality snímku dle (ne)dodržení (zde většinou) lichých očekávání. Kdo totiž chce přemíru krve, lekaček a hrůzné atmosféry, je na špatné adrese. Již úvodní návodná scéna ukazuje, že Oculus se chce zařadit mezi psychologické horory. A několik prvních minut se tímto směrem ubírá. Nevyřešené trauma z dětství, odlišnost přístupu obou hlavních postav a pomalé vstupování retrospektivního děje. Obě časové roviny se plynule prolínají, vzájemně se dokreslují, ale zároveň díky Timovi jedna narušuje druhou. Není zcela zřejmé, jakým směrem se bude děj ubírat a tvůrcům se díky pomalým náznakům (náplast, pes) daří budovat nepříjemnou atmosféru netušeného zla ve vzduchu. Dokud není zcela zřejmé, zda tím zlem jsou démonické síly nebo jen šílenství některé z postav, snímek funguje na jedničku. Druhá část však značně kolísá, děj se stane předvídatelným a do popředí se dostává méně zajímavá minulost, přičemž současné dění je pouhým dokreslujícím přívěskem. Postavy se stávají obětí událostí bez možnosti jejich ovlivnění. Přičemž tvůrci se spíše soustředí na atraktivnost děje než na vykreslení atmosféry absolutní bezmocnosti. (03.06.2014)

Dejme tomu, že předváděné zlo má příliš "grafickou", rozuměj vizuální podobu. Filmař má samozřejmě trochu omezené možnosti, jak zprostředkovat hrůzu. Těžko ukáže myšlenkové pochody (bez nějakého voiceoveru), musí předvést vzhled a maximálně ještě ambientní zvuky (lekačky naštěstí nejsou, ty mi hrůzu spíš kazí). Premisa filmu je, že zlo zprostředkované či zosobněné zrcadlem (není upřesněno) dovede zúčastněné k šílenství. Šílenství se projevuje kromě paranoiy a schizofrenie ukázkovými halucinacemi. Co zde působí skvěle, samozřejmě kromě tíživého předvedení postupného rozkladu, je racionální přístup k iracionálnu, pokus o nalezení nějaké logiky, pokus eliminovat šílenství prostředky, na které by se halucinace neměly vztahovat -- protože pravidla hry známe dopředu. Tedy, myslíme si to... (17.06.2014)

Po nedoceněných Střepech v hlavě další výživná zrcadlová věc (dlužno podotknout, že ptákovina s Kieferem Sutherlandem kope druhou ligu). Bubáci neotálejí s příchodem a jdou se seznámit s divákem hned v první minutě (aniž by jim to později ubíralo na děsivosti) a ultimátní zdroj všeho zla, charismatické starobylé zrcadlo, nedává lidským pohůnkům sebemenší šanci k nádechu. Jednoduše, tentokrát se nehraje o to, jak a kdy bude nepřítel poražen, ale zda dovolí obětem alespoň trochu té falešné naděje. Je fajn, že se tvůrci vybodli na lekačky i přímočaré běsnění a budují ZLO pěkně postaru, neobjasňují jeho původ, podrývají možnosti jeho porážky a dávají příslib rozvíjení mytologie (prasklina v zrcadle) - tady bych pokračování s nástavbou uvítal. A je tu dokonce funkční práce s postavami! V hlavní roli jinak schopné prolínání dvou časových rovin, minimalistická abstraktní hudba a supertěžká bezvýchodná atmosféra. Dobrý to bylo. A zlý. (04.06.2014)

Súrodenci s nejednoznačným náhľadom na tragédiu z minulosti, ktorá pripravila o život ich rodičov, sa ocitajú v dome so starým zrkadlom, v záujme experimentálneho zistenia - či má, alebo nemá vražedné chúťky a nadprirodzenú silu. Parádička; očakávania, ktoré som k tomuto mal boli približne naplnené a Mike Flanagan je talent, čo svoj niekoľko rokov starý, poloamatérsky kraťas Oculus pretvoril na skvelý moderný horor, ktorý je nielen desivý (konečne poriadne zimomriavky, mega atmosféra a funkčné ľakačky), ale aj premyslený, zaujímavý, kvalitne natočený a s hororovou „mirror“ témou to dokonca zvláda lepšie než môj najobľúbenejší režisér Alexandre Aja. A hoci mám Flanaganovu "Absentiu" aj tak o malý kúsok radšej, je pre mňa "Oculus" zatiaľ najlepším hororom z tohtoročnej úrody. (24.05.2014)

Zjevení. V době, kdy většinový divák hodnotí kvalitu hororu dle počtu a účinnosti lekaček, to takto nezvykle vyprávěná duchařina zaměřená na postavy nebude mít vůbec lehké, ale já vlastně nemůžu být spokojenější. Příběh o zrcadle, v němž sídlí zlo, jež se dostane svým vlastníkům do hlavy a zatáhne je do šílenství. A to ve dvou časových rovinách, jež Flanagan vypráví souběžně a navíc je do sebe různě prolíná. Kdybych měl vybrat jedno slovo, které Oculus nejlépe popisuje, vybral bych "tíživý". Postavy jsou sympatické, člověk by jim hrozně přál šťastný konec, ale zlo skryté v zrcadle je silnější. A ta tíha, beznaděj, na diváka prostě dopadne. Spíš než k Insidious, The Conjuring a podobným moderním duchařinám má Oculus blíž třeba ke Kubrickovu Osvícení - právě tím pomalým, ale důsledným budováním bezútěšné atmosféry. Herci jsou bez výjimky výteční, technická stránka bezchybná. Kdo tedy preferuje znepokojivý slow-burn před strašidelnou atrakcí, neměl by váhat ani minutu. Absentia nebyla náhoda, jsem zvědavý, co přijde dál. Oculus je úspěšně proměněnou šancí vstoupit do první hororové ligy. (25.05.2014)