Něžné vlny

Že já vůl na tu předpremiéru v Hradci Králové nešel. Vejdělkova nejnákladnější dávka skvělého humoru, který byl opět na vysoké úrovní. V kině, kde jsem seděl mezi samými čtyřicátníky, chytla dokonce jedna slečna / paní záchvat smíchu v trvání asi jedné minuty (stala se takovou atrakcí vyprodaného sálu). Z první třicetiminutovky jsem byl uchvácený a v mysli se mi promítala otázka, že prozatím z českých filmů vidím největšího konkurenta Hořícímu keři, ale v momentě, kdy hlavní postava dospěla (Level 3: Robert Cejnar), to ztrácelo takový svižný a humorem překypovaný nádech. Zřejmě zato může nepříliš profesionální výkon Roberta Cejnara. Ale jsem optimista a tak hodnotím Něžné vlny jako velmi zdařilý. Hlavně díky již zmíněnému humoru, kterým málem přepsali historii, viz. Sametová revoluce. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (24.01.2014)

Velmi trapný mix kvalitního (ne moc zajímavého, ale zvládnutého) řemesla, nejlacinějšího humoru a drzosti bez špetky vkusu znásilňovat českou historii. Vieweghovina na druhou, kde nemá co vzbuzovat zájem. A mně nebaví se k tomu vyjadřovat. Ten můj zvyk psát komentář ke každému zhlédnutému filmu má své trhliny. (18.12.2013)

Zatím největší české zklamání tohoto roku, až by se mi chtělo napsat, že je to zatím největší česká sračka. Zcela evidentní snaha natočit film, který na diváka dýchne neopakovatelnou atmosférou. Výsledek je bohužel takový, že film žádnou atmosféru nemá. Nemá ani děj, lépe řečeno má děj zmatečný a nudný, do něhož vstupují zbytečné nebo trapné postavy v podání Budaře, Kopty, Hartla nebo Dyka. Takže, co z toho zůstává a co si asi odnesu? Je to přehlídka pěkných českých/slovenských/maďarských rusovlásek, které jsou nyní v kurzu. (30.07.2014)

Odcházel jsem z kina a v uších mi zvonilo... Na tváři blažený připitomělý úsměv a na kalhotech pár kapek první krve. Nebojte, ne ze studenta Šmída, ale z jedné zrzavé propasti hříchu. Moje ruka v kapse kalhot zádumčivě potřásala (ne, verbale, tím opravdu ne!) svazkem klíčů, po čtvrtstoletí laskání neviditelnou rukou trhu vyleštěnými do sametova. Reklamní billboardy podél cesty na mě majetnicky pomrkávaly, jak blahé paměti pěticypatá hvězda na fasádě sídla ÚV. Samozřejmě všechno dobře dopadlo. Pár studentů přišlo na Národní o zuby, Strana přišla o vedoucí úlohu a zrzavá mořská panna o panenství. Jo, a jeden mlátička z Pohotovostního pluku o koule (a když ne o ně, tak o hrdost určitě). Byl jsem happy, byl jsem dojatý. Я был счастлив. Přitom po traileru jsem se dost znechuceně ušklíbnul, že tuhle hrůzu tedy ani náhodou! Třeskutý humor a hřiby jak z Mrazíka? (Pamatujete, jak tam medvíďata běhala po zadních a v náručí nosila stejné monstr hřiby?) Jenže mraku z Černobylu člověk neunikne. Nakonec jsem se k Něžným a nostalgickým vlnám dostal i já, jak slepý k houslím. Podobně jako velký Vojta na Národní, případně jako malý Vojta spolužačce pod sukni. Týdeník, úvodník, „Nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD" a už to jelo. Na plátno vyběhly spermie a byl konec. Ne filmu, mé mrzutosti. Hravý pan Vejdělek mé obavy hravě převálcoval a nakonec za skotačivého bušení do kláves klavíru úplně pohřbil. Přímo tam pod těmi okny. Nadsázka až na půdu (na které se zabednil jeden domnělý paroháč), romantika jak z praku a jedna bílá laboratorní myška, která zacupitala pod sukýnku na patách sedící školačky. Chlapec holčičce odvážně zalovil pod sukní, chvíli tam šmátral po myšce (a po myšce?), pak ji polapil a ... a myšička byla najednou zrzavá! Vejdělku, Vejdělku, ty čímane jeden! Ty máš z prdele kliku, že netočíš v Americe. Dopadl bys jak Polanski! ;-) (27.01.2014)

Masturbační fantazie Jiřího Vejdělka, díl šestý. Jeho bezkonfliktní menzelovské kýčaření je tentokrát urážlivější tím, že idylické bezčasí dělá z normalizace. Její zpřítomňování se omezuje na ostalgické fetiše typu branné výchovy, modré teplákovky a červených spartakiádních trenýrek. Počasí je permanentně slunečné, primárním zájmem hrdinů je uspokojení tělesných potřeb (trápí je jen hormony a rodiče), špatné je to, co brání v individuální spokojenosti (přesně tak vyznívá otcova apatie po zákazu vycestovat) a konflikty vznikají z malicherností, jako je nevěra, a nemají dopad na existenční situaci postav. ___ „Zplebejštění“ normalizační reality je tak důsledné (a tak varovně podobné deintelektualizovaným světům tehdejších komedií), že i studium výtvarného umění musí být převedeno na pubertální čumendu a hra na piano na prostředek k balení holek. ___ Malost a spokojená zaprděnost v duchu „hlavně, že se máme rádi“ dostává přednost před ambicióznějšími životními cíli a monstrózní podoby nabývá během závěrečného přepsání listopadu 89‘. Ze sporného úseku našich dějin se tím definitivně stává objekt jednorozměrného výsměchu na úrovni televizní estrády (do stejné kategorie spadá nepatřičný gag s radioaktivními houbami). Inu, nevíš si s normalizací rady, nepřemýšlej a hloupě se jí vysměj. Epizodka na Národní třídě, k níž by měl celý film – trochu dle modelu HIMYM – po celou dobu směřovat, působí jako násilně přilepený epilog. Řetězec volně propojených epizodek by klidně mohl skončit tím, že se z otce stane poslední československý prezident. Mělo by to srovnatelně zanedbatelnou souvislost s předcházejícími 90 minutami. ___ Jako na tolika jiných současných českých filmech, také na tomto lze zkoumat, jak to vypadá, když selže dramaturgie (resp., když žádná dramaturgie není): ze scén nic nevyplývá, nejsou dále nikam rozvíjeny, postavy se nesmyslně objevují a mizí (i když film na začátku naznačuje, že bude mít jednoho hlavního vypravěče) a jejich proměny jsou nárazové a neodůvodněné (protagonista se zbaví strachu z vody zřejmě jen pro to, že film už musí skončit). U jediné potenciálně zdařilé scény, která nemá diváky za idioty a nezůstává na povrchu, si pak nejsem jistý, zda byla skutečně zamýšlena jako metafora toho, že dění zasluhující pozornost se v roce 89‘ přeneslo z promítacího plátna, na které všichni tupě hleděli, do promítací kabiny. I pokud to takhle bylo myšleno, na jeden film je jedna podařená scéna zatraceně málo. 20% Zajímavé komentáře: Vančura, pakobylka, Sdoom (30.01.2019)