Pompeje

To si takhle jednou leželi Paul Anderson a Milla Jovovich u velkého bazénu ve svém přepychovém bejváku na floridské pláži, na stole hroznové víno, v láhvi Richebourg ročník 61, z talířů přepadávaly lanýže a krabí klepeta a nudili se. „Hele, Millo“, přemítá Paul, „chtělo by to náš manželský vztah nějak oživit, dát mu nový impulz!“ - „No jo, Paule, napadá mě pouze nová, krásná, přepychová plachetnice. Tu ještě nemáme, to by byla ta jiskra, kterou v našem životě potřebujeme!“ – „To máš Millo pravdu…“, dí Paul “…plachetnice by byla fajn, má jí i Abramovič, ten co má tu Chelsea, nebo jak se ten soccer tým jmenuje a moc si jí pochvaluje. Ale kde na ní vzít? Resident Evily už tolik nesypou. Já mám nápad! Natočíme….“ – „Resident Evil 6 and Three Musketeers: Revenge From the Past!!! Crossover, po kterém se diváci utlučou!“ , přeruší ho s nadšením Milla. - „Neee…“, mávne rukou Paul „…musíš na to jít chytřeji. Přeber si v hlavě, které filmy v posledních letech nejvíc sypaly? Ale OPRAVDU sypaly? Titanic a Gladiator!!“ – Mila vykoulí oči na Paula, až jí zaskoči lanýž v krku. A Paul vstane z křesla, evidentně ve svém živlu, a vypráví tak vášnivě, až u toho šermuje rukama. - „Smíchat tyhle dva bijáky dohromady, to by byl zářez! POMPEII by se to jmenovalo! Z Gladiatora ukradneme gladiátorské zápasy, celý jejich koncept, průběh i pointu, z Titanicu tam narveme osudovou lásku, ať si i dospívající holky přijdou na své. Hlavního hrdinu bude hrát nějaký mladý fešák, nevadí, že neumí hrát, holky tohle neřešej. A na scenáři ušetříme, ten není důležitej, hlavně ať tam je nasráno co nejvíc digitálních triků. Jooo, tohle bude hit!!“ kříčí nadšením Paul, až se mu dělá tik v oku. „Millo, to bude KURVA VELKÝ HIT!!!“. - Milla chvilku přemýšlí, polkne hrozen vína, přelomí klepýtko a pak se mrazivě, v očekávání kladné odpovědi, zeptá: „A miláčku, bude tam role i pro mě?“ (03.05.2014)

3D KINO/// Obsazení 9/10 Děj 9/10 Hudba 10/10 Efekty 10/10/// PLUS: pompézní, bez zbytečného patosu, gladiátorské, historické, katastorofické a vlastně i osudové, to vše jsou Pompeje ve filmové podobě a vlastně mnohem víc, potěší Jack Bauer stojící tentokrát na špatné straně, líbila se mi (opět) Emily Browning, krom toho její postava byla zajímavá, zaujal mě Kit "takže mám hrát supermana?"Harington a užil jsem si i ostatní herce, technická stránka je parádní, po zvukové stránce jsem myslel že jsem v centru dění MÍNUS: trochu míň jsem si užil český dabing, hlavně jsem si nedokázal zvyknout na Kiefera Sutherlanda, prostě mě to k němu nesedlo, co dál, příběhově to sice nepřekvapí, ale proč to zbytečně komplikovat, takže snad už jen to že na blu-ray si musím počkat./// Shrnutí: Pompeje jsou jednoznačně překvapením roku./// Celkem 93%/// (07.04.2014)

Zvětralé jak týden starý Radík. Anderson tentokrát není na vině sám. Scénáristický splácanec Gladiátora, Spartaka a Rozpoutaného pekla trpí tupými dialogy a povětšinou předvídatelným dějem. Jon Sníh je sice prkno, ale dokud se nepokouší o romantiku je snesitelný. Kiefer si Říšského padoucha až zvráceně užívá, ale moc to dobrému dojmu nepřidává. Opravdu dobrá je jen Shorterova hudba, finálové řádění pana Sopky a překvapil mě i úplný konec. Máte ráda sport? (31.05.2014)

Proč šijí ty nákladné kostýmy, leští meče nebo trénují choreografie soubojů, když pak přijde někdo s jalovým scénářem a natočí předvídatelné, nevzrušivé a nezajímavé vyprávění o tom, jak kluk přijde o rodinu rukou Římanů (senátor Kiefer Sutherland mezitím vůbec nezestárl), dostane se do otroctví, zamiluje se do pompejské aristokratky (viktoriánsky půvabné) Emily Browning, ona pochopitelně do něj, i když je to upocený otrok a bez tak to schytá hned při dalších gladiátorských zápasech, ale přeci je tak laskavý ke koním? Do Pompejí navíc míří i onen chamtivý senátor. Chová se jak idiot, chce se Emily dostat pod šaty a stihne pronášet neuvěřitelné věty. Ostatně jako zbytek osazenstva pod doutnajícím kráterem Vesuvu. Ten se samozřejmě také náležitě ozve a o svištění balvanů žhoucí lávy nebude nouze (pochopitelně když bude chtít někdo na plátně říct něco osudového, dají si smrtící šutry pauzu). Věčný rutinér Paul W. S. Anderson stihne okopírovat Barbara Conana nebo Gladiátora, ze svého béčkového výplachu, který se tváří zatraceně vážně (rodiče hlavní hrdinky bych předhodil lvům), nevymáčkne ani špetku napětí, emocí, případně něčeho, na co bychom si o pár dní později vzpomněli. Jo, vlastně mně v hlavě nějakou dobu určitě zůstane postava šlechetného Afričana, který břišními svaly a zřejmě stejně odolnými střevy láme čepele. Jako fakt!! A hlavní hrdina? Ten mdlý Kit Harington s vlásky za ouškem? O tom snad raději někdy příště. (08.05.2014)

Nadšené reakce, objevující se (ne tak) paradoxně v umělecko-auteurských kruzích (např. Notebook/MUBI), mě přiměly očekávat od Pompejí málem Andersonův magnum opus, ale k nekompromisnímu designu Resident Evil: Odplaty má tenhle film bohužel celkem daleko. Je pravda, že mizanscéna tady získává na důležitosti jako jeden z určujících prvků snímku, který v kontrastu pracuje s naprosto jednoduchým (byť ne zcela primitivním) vyprávěním. Stejně důležité jako postavy je tady prostředí, ve kterém se nacházejí. Film to nejsilněji signalizuje na samém začátku, kdy vystřídá několik různých lokací (aréna, les, pole) a vždycky postavy snímá v zadních plánech skryté za nejrůznější přírodní nebo architektonické překážky - trávu, stromy, mříže apod. Ke konci se zase ke slovu dostává očekávaná totální destrukce, která pak ovládá obraz zase trochu jiným způsobem - nicméně postupně se stává zcela dominantní, což určitě bylo ještě mnohem patrnější na plátně v 3D. _________ Pompeje jsou nicméně zajímavé interpretačně, kdy jde o ukázkový, přímo vzorový příklad apokalyptického filmu, který do krajních mezí dovádí Žižkovu ideu "dokážeme si spíše představit konec světa, než sebemenší změnu v kapitalistickém systému." Katastrofa tady doslova plní zrovnoprávňující funkci, která je ve filmu spojovaná s bohy, ale jde přitom jednoduše o manifestaci určitého společenského přetlaku, který se nemohl projevit jiným způsobem. Lidská revoluce tady není možná, je nutný zásah zhůry, ultimátní deus ex machina. Zároveň film opět ukázkovým způsobem potvrzuje, že dokonalá, nadčasová láska může vzniknout jenom v momentě, kdy čelí jistému konci - v tom momentě je najednou zachovaná navždy a její tragika spočívá v tom, že pokud by jí bylo dovolené žít šťastně a spokojeně dál, vyprchalo by z ní postupně všechno, co ji definuje. (20.11.2014)