V hlavě

Ihneď chcem vidieť pokračovania V hlave otca a V hlave mamy. Viac, ako V hlave teenagera. V hlave je po intermezzu priemernosti troch filmov pixarovský návrat na výslnie. Ten spočíva v tom, že obrázky z filmu pôsobia značne infantilne, ale film infantilný nie je a nie je ani výhradne pre deti. Konkurenčné štúdiá točia príbehy infantilné a občasná temnota im akože dodáva na dospelosti. Pixar takéto barličky nepotrebuje, on proste nájde super príbeh a rozpráva ho akosi prirodzenejšie. Jasné, že sa dalo ísť ďalej, ale to by už museli mať decká vstup do kina zakázaný a taká návšteva v miestnostiach so vstupom zakázaným je podobne šialená, ako Gondryho filmy. Vlastne s Kaufmannovými scenármi má tento film rovnako spoločného, ako s klasickými disneyovkami. (17.08.2015)

Pekné, naozaj veľmi pekné spracovanie a mimoriadne originálne nápady, ako ku príkladu odstraňovanie nepotrebných spomienok, alebo návšteva podvedomia a tak ďalej - tých origo nápadov je skutočne veľká kopa a musím fakt pochváliť celý koncept riadenia emócií, skvelý námet. Bohužiaľ sa mi nepáčilo akým spôsobom sa nakoniec Radosť a Smútok dostali do veliteľstva, keďže sa celý čas k nemu snažili docválať v podstate logickou cestou a ku koncu sa mi zdalo, že už tvorcovia nevedeli ako ich poslať "domov", tak spravili to čo spravili. Ale veď okej, je to animák. A navyše animák s pomerne dojímavým koncom. Super, moc roztomilé. (22.12.2015)

No, nápad je to originální (zvlášť pokud neznáte sérii Byl jednou jeden život), ale nemůžu si pomoc, místo toho, aby tu Pixar jel na plný plyn, jede jen na dvojku. Jediná postava, která je vícerozměrná a schopná, je Joy/Radost (to aby děti pochopili, že Radost je nejdůležitější a nejlepší emoce), ostatní se většinu času chovají jako retardi. Tvůrci taky fikaně zvolili jako prostředí mysl prepubescentní holčičky, takže je jasné, že to to nejtemnější, co uvidíte, je strach z vysavačů a klaunů... a imaginárního přítele. Protože prepuscentní holčičky nemají ani tucha o sexu, nebojí se velkého světa kolem sebe, nemají stres z toho, co si o nich myslí kamarádky atd... Já vím, že tohle má být dětský film, ale od Pixaru bych nečekala, že všechno - navzdoru tomu, že holčička Riley se musí vyrovnávat s velmi stresující situací - bude tak hezky pocukrované. Líbilo se mi závěrečné "odhalení", že i smutek má v životě důležité místo, ale to už můj celkový rozpačitý dojem nezachránilo. Velký potenciál, ale promarněná šance. (04.09.2015)

Pedagogicko-psychologická poradna od Pixaru. :-) Zřejmě nejchytřejší a nejkomplexnější animovaný film všech dob...tak hluboké poznání převyprávět do řeči dětského diváka se mi jeví coby extrémně složitý proces, že jeho realizace je téměř nemožná a předem odsouzena k nezdaru...a přece se to tvůrcům povedlo a svou vysoko položenou laťku nějakým zázrakem přeskočili. Škoda určité infantilnosti animace (to ovšem pouze z mého subjektivního pohledu dospělého diváka). Mystérium konce dětství a jeho transformace do pubertálního věku dospívání je jednou provždy animovaně odhaleno... :-) (03.01.2017)

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% (26.07.2015)