V hlavě

Po nejhorším pixarovském předfilmu přichází naštěstí nejlepší Pixarovka za dlouhou dobu. Pořád to ale není návrat na vrchol. Dostavily se sice chytré "gagy", příběh je ale banální a pointa jasná od první minuty - dějově by to vlastně samo vydalo na lepší předfilm, jak je to jasné, jen je to "scénkami" roztaženo na celovečerní stopáž. Rozhodně tedy nic na úrovni Úžasňáků, Nema atd., kde byl celý film plnohodnotný a dospělý. Naštěstí ty scénky jsou povedené, takže u mě dobrý. 70 % (24.06.2015)

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% (26.07.2015)

Mám k filmu několik výtek. Čekal jsem, že film obsáhne delší časové období a že interakcí mezi jednotlivými řídícími centry bude víc, protože potenciál tu rozhodně byl (např. scéna u večeře). Měl jsem původně pocit, že celý film je vlastně o začínající pubertě a že takový průběh je očekávatelný u většiny jedinců, leč nestalo se. V hlavě je přesto natolik kouzelný, barevný a dojemný animák a lze konstatovat, že Pixaru se ostatní stále jen dívají na záda. Pixar totiž umí to, co mu ostatní mohou jen závidět - velmi stylově odkazuje k vlastní tvorbě, tvorbě režisérských velikánů nebo dokonce celým kinematografickým obdobím, případně jiným druhům animace. Zakomponování do příběhu je přitom velmi hladké a naprosto přirozené. Je to komplexní a nápaditá mapa toho, jak to v hlavě může fungovat. Release the Kulich! (06.12.2015)

Pekné, naozaj veľmi pekné spracovanie a mimoriadne originálne nápady, ako ku príkladu odstraňovanie nepotrebných spomienok, alebo návšteva podvedomia a tak ďalej - tých origo nápadov je skutočne veľká kopa a musím fakt pochváliť celý koncept riadenia emócií, skvelý námet. Bohužiaľ sa mi nepáčilo akým spôsobom sa nakoniec Radosť a Smútok dostali do veliteľstva, keďže sa celý čas k nemu snažili docválať v podstate logickou cestou a ku koncu sa mi zdalo, že už tvorcovia nevedeli ako ich poslať "domov", tak spravili to čo spravili. Ale veď okej, je to animák. A navyše animák s pomerne dojímavým koncom. Super, moc roztomilé. (22.12.2015)

Jeden z animáčikov čo dýcha originalitou a veľkou nápaditosťou. Ide tu o celý vymyslený vnútorný svet, kde si spokojne žijú postavičky jednotlivých emócií - radosť, smútok, strach, hnev a nechuť, ktoré vo svojom veliteľskom centre v hlave riadia správanie malej Riley. Ich rekcie na vonkajší svet ako aj medzi sebou mi neraz privodili úsmev na tvári. Pritom všetky situácie a dialógy pekne zapadajú do celkovej skladačky tohto úžasného sveta, kde je vysvetlené detsky zrozumiteľným spôsobom hádam všetko od snívania a pamäti začínajúc a podvedomím končiac. Tiež o tom, čo sa môže stať v detskej hlavičke, keď sa rodičia rozhodnú presťahovať a zatriasť tak celým doterajším detským svetom svojej dcéry. Hneď na prvý krát sa mi to veľmi páčilo a s každým ďalším pozretím sa mi to páči viac a viac. Aj moje dievčatá boli nadšené, takže tu naozaj nie je čo riešiť, ďalšia výborná Pixarovka a jasný plný zásah. (02.11.2015)