Život a doba soudce A. K.

-BYLA TAKOVÁ DOBA. -ZAJÍMALO BY MĚ, JAK DLOUHO BUDE TAHLE VÝMLUVA JEŠTĚ AKTUÁLNÍ. Až na světlé výjimky se mi zatím nepodařilo najít film či seriál, který by kritickým okem reflektoval současnost, nepoužíval metody komunální satiry a přitom by byl vážný a vypovídající (nepočítám proto třeba Blaník). Jenže (opět) trio hlavních tvůrců zaručuje, Zdeněk Zapletal se překonává (pod tímto vjemem jsem přečetl dva jeho romány), soudní případy jsou dostatečně silné a vycházejí ze skutečnosti, Klosovy myšlenky jsou dostatečně sarkastické, ale i láskyplné, sebezpytující, dramatické a "překvapivě" cituje i Bibli. Nezáleží na tom, zda bude mít seriál pokračování, je neukončený jako život všech, co jím prošli. Černý kůň letošního seriálového podzimu. 90%. (27.11.2014)

Kdyby mi to jen tak nepřipomínalo Terapii skoro v každém záběru, pohledu, snímání kamery, tichém, vemlouvavém hlasu...! A ono i na tu terapii nakonec dojde. David Švehlík jako soudce chvílemi mluví s dikcí ne soudce, ale herce, pečlivě moduluje, artikuluje, a tohle soudci nedělají, jejich úřední řeč je strohá a nijak uhlazená. Je tam ale naštěstí dost humoru a zajímavých situací, díky nimž se na film dá koukat, a třeba řežba o kašpárka je vynikající věta na závěr prvního dílu. (01.09.2014)

Soudkyně Barbara pro snoby a hipstery. Tak by se víceméně dal shrnout tento pořad, alespoň jak ho vnímám já. Komfortně odpočinkový mix dříve zmíněného, cynických monologů připomínajících House of Cards (někdy více kvalitních, někdy méně) a v neposlední řadě i Terapie, kterou si pan Švehlík opět prodělává jako pacient. Defilé známých herců a hereček, kde si každý přijde na své (z nichž mi nejslabší přišla paní terapeutka). Spory sympaticky lidské, žádné zločiny hodné amerických kriminálek, spíše sousedské tahanice. A teď přijde to pomyslné "ale" - život hlavního hrdiny (ať už to byla terapeutická sezení, volnočasové aktivity, spory v rodině (pan Bartoška stále hraje pana Bartošku a mě nechává chladným) nebo zápletka s výhružnými dopisy) mi však přišel jako ukázkový příklad tzv. "first world problems", problémů lidí z "prvního" světa. Prkotiny, ne nepodobné těm, které Adam Klos rozsuzuje. Věrnost skutečnému dění v soudních síní bohužel nemohu posoudit. (26.08.2018)

Po jednej náhodne zhliadnutej epizóde asi takto: Téma a zasadenie vôbec nie sú zlé a Švehlík sa javí ako voľba vyvolená zlatými českými ručičkami na to správne miesto. Snaha o pochmúrnejšie a vážne vyznenie je odmenená úspechom, avšak len čiastočným - akosi to nejde dohromady s mierne polopatistickým, až didaktickým podaním prípadov; subjektívny pohľad sudcu-osoby majú do deja vnášať vnútorné monológy, ale samotný proces je veľmi jednostranne konštruovaný bez možnosti ponechania priestoru objektivite realizmu, čím sa seriál sám uzatvára do fikčného sveta a vyčleňuje z toho skutočného. To podporuje aj plochosť dejových línií a podporných charakterov, vtláčanie hrdinu do sveta (a teda jeho mierne neohrabané pretváranie v odraz jeho vnútra) a v neposlednej rade pasovanie jeho samého do role akéhosi tragéda modernej doby, ktorého osobný a verejný život nie sú práve najšťastnejšie. Najväčší problém by som videl azda v relatívnej zbytočnosti tohoto takpovediac zhmotneného ľudového predstaviteľa zázračnej formulky "aj sudca je len človek", ktorý k nám prehovára pestrým slovníkom inteligentných a poučných fráz, a ani nezabúda vylúdiť malý smutný úsmev na tvári, ktorým na chvíľu zaženie mračná ťaživosti bytia. Inu, chlapec to holt nemá ľahké, ale jeho počínanie, i počínanie ostatných je miestami až príliš chladné a umelé na to, aby som mu ho mohol plne uveriť a vcítiť sa do jeho problémov. Čo je problém. Tiež by som mohol seriál obviniť z nemiestneho prechovávania pózy, u ktorej mi nie je jasné, čo konkrétne vlastne stelesňuje, a v neposlednom rade z tak trochu podivného zliepania jednotlivých scén, línií a dialógov. Zračí sa v ňom však úporné (i keď len naoko) ťaženie proti bežnej komerčnej produkcii televízie, a i keď ma za to možno v krajnom prípade seriál ničím neodmení, motivácia pozrieť si celú sériu tu je. (01.10.2014)

Jo, jo, JO! Je to dobrý a nesrovnatelně hodnotnější (jak obsahově, tak intelektuálně) ve srovnání se souběžně vysílanou premiérou seriálu "Vinaři" na TV Prima. Chlad a samota v duši člověka, který má lidský cit, ale rodinnou lásku nikdy nepoznal, neumí tudíž lásku přijímat, vyjadřovat a ani dávat. Když je človíček od dětství vychováván v rodině, která lásku nezná, ale zná jen a jen materiální hodnoty, společenské postavení a honbu za penězi, pak človíček v dospělosti citově strádá. Sám lásku, cit a vztah velmi těžce hledá. A to je život a doba našeho soudce. Hmotné zabezpečení je důležitá věc, ale důležitější je cit a láska. Ne nadarmo se říká: "Bohatý chudý na duši". Jak posuzovat coby soudce lidské problémy, když je prázdno a chlad ve vlastní duši? Jde to vůbec? Duševní vyrovnanost člověka v dospělosti je z největší části ovlivněna citovou výchovou již v jeho dětství. Dítě nesmí strádat, pak nestrádá ani jako dospělý jedinec. Létání ve vzdušném prostoru je krásné a povznáší (sám jsem to kdysi prožíval), ale nemělo by sloužit jen a jen k úniku od reality. (02.09.2014)