Režie:
Claude Autant-LaraKamera:
Jacques NatteauHudba:
René CloërecHrají:
Gérard Philipe, Liselotte Pulver, Françoise Rosay, Nadine Alari, Pierre Jourdan, Sacha Pitoëff, Paul Esser, Bernard Blier, Alice Sapritch, Jacques Marin (více)Obsahy(1)
Román Hráč (1867) od F. M. Dostojevského patří k nejlepším dílům ruského realismu. Příběh mladého učitele Alexeje Ivanoviče, který se pohybuje v lepší společnosti a nakonec podlehne svodům rulety, již dříve odmítal jako společenské vyžití, a nakonec skončí ve vězení pro dlužníky, byl napsán s použitím autobiografických prvků (sám Dostojevskij se krátce po vydání Hráče skrýval před věřiteli v zahraničí). Hráč se nedočkal tolika filmových verzí jako jiná Dostojevského díla, nicméně ani on neušel pozornosti filmařů a konkrétně ve Francii byl natočen poprvé již v roce 1938. Zrežírování této verze z roku 1958 se ujal renomovaný tvůrce Claude Autant-Lara a pro filmový scénář ji upravil jeden z nejlepších francouzských scénáristů Jean Aurenche. Film Hráč nepatří k nejlepším Autant-Larovým dílům a na rozdíl od jiných režisérových děl nedosáhl mezinárodního uznání; dle mínění některých mohl být příčinou fakt, že Autant-Lara se práci na Hráči nevěnoval se stoprocentním nasazením, protože v té době již v hlavě nosil plány na další, umělecky významnější filmy. Dokonce ani Gérard Philippe v hlavní roli nedokázal do kin přitáhnout očekávaný nápor diváků. Ve Francii měl Hráč premiéru 26. října 1958. (argenson)
(více)Recenze (14)
Typický ruský realizmus 19-teho storočia s miernym expresívnom, črtami nátur mešťanských obyčajov i spoločenskými konzekvenciami. Francúzsky tím v celku verne vykreslil atmosféru a zdekorovanie ateliérového i interiérového placeu, avšak na to tradičné veľké rozprávanie nepríde. Každopádne navnadilo na predlohu, Dostojevsky je majster všemožných opisov a nálad a v istých mizanscénach to vyzeralo spôsobom, že čo by on rozpísal na 5 strán tu trvá 5 sekúnd. Je to dané možnosťami a aspektami, ale niekde sa to skrátka prejaví. ()
Ani to, že jsem film viděla pouze s ruským rychlodabinkem, nedokázalo zničit potěšení ze skvělého snímku. Tato verze Dostojevského Hráče je mistrovská, založená na dokonalé znalosti autorova díla i života (viz scéna s líbáním nožky pod stolem - Dostojevskij byl totiž právě dámskými nožkami doslova posedlý a v Hráči se s tím netajil). Dokonce i to, že závěr je ještě vygradovanější než v literární předloze, jako by bylo zcela v intencích geniálního romanopisce - analogicky podle pravidla, že když se na začátku příběhu objeví (např.) revolver, potom... G. Philipe zde exceluje a L. Pulver je v této dramaticky vypjaté roli příjemným překvapením, protože si ji jinak pamatuji hlavně jako komediální herečku. ()
Slávna predloha od môjho obľúbeného spisovateľa, slávny režisér a slávny i obľúbený herec v hlavnej úlohe. Dalo by sa očakávať, že aj výsledok bude slávny a mnou obľúbený. Tak nejako som si ho pamätal z časov, keď francúzske a talianske filmy boli jediným oživením lido-demo filmového repertoáru vo vtedajších kinách. Dnešnému môjmu pohľadu na tento film niečo chýba do obdivného komentára a mimoriadneho zážitku. Niečo, čo nedokážem vyjadriť ani obhájiť. ()
Na Dostojevského si potrpím, zato na licousy ne a zrovna ty Gérardovi tak strašně moc nesluší, že jeho éterickou krásu proměnila v éter, a film mě skoro uspal. Ostatně Alexej je charakter plytký jako žabinec. Postava svérázné babičky byla jediná sympatická, z P. Permanenty nebo jak se děvenka jmenovala, jsem rostla, zlatokopka a její stádo línajících oslů, bažící mít s ní spoustu sexu a peněz působili úsměvně, zato francouzský milovník, který měl být v té ruské invazi svěžím vánkem, byl k zblití. Není to špatný film, ale že bych ho musela vidět dvakrát… ()
francouzské adaptace ruských románů (z 50. let) jsou velmi specifické. Jako kdyby měly pocit, že tu bezhraničnost a sílu různých citů a hnutí musí nějak vymezit, vysvětlit, vést nějakou obvyklejší cestou. Že se krátí postavy a děje, že se mění motivace některých postav, lze pochopit. Že měli potřebu změnit konec, i to se dá akceptovat. Ale že z postavy, která se v knize v podstatě propadne do patologické závislosti, udělají člověka, který se díky jedné šťastné a vlastně naprosto náhodné výhře jen tak trochu zapomněl, to už mi přijde jako dost razantní posun. Proč se to potom jmenuje Hráč? ()
Galerie (9)
Photo © Gaumont
Reklama