Moje noc s Maud

Jestli nějaký mezilidský kontakt dokáže člověku nastavit zrcadlo stejně bezprostředně jako rozhovor s nejlepším přítelem, je to noční dialog se ženou, kterou jsme právě poznali a která pro tyto chvíle zosobní všechna moře světa. S každou pronesenou větou sestupujeme hlouběji a hlouběji do oceánských modří, zelení a černí, a když se včas nevynoříme, utoneme navždycky. V poslední chvíli se ode dna odpoutává i ústřední hrdina Rohmerova filmu, dokonale zahraný Jeanem-Louisem Trintignantem, když se odtrhuje od Maudiných rtů, aby se pak ještě jednou pokusil ztratit rozum tváří v tvář (!) její nahotě, která však již nic nepřislibuje. Když druhého dne stráví noc s dívkou, kterou miluje, sestupuje obezřetněji a zároveň se sám snaží proměnit v Maud, tedy nabídnout půvabnému mládí alespoň svou vlastní mělčinu zkušeného dospělého života. Opatrnost, za níž lze zaslechnout již svatební zvony (které jsou v mimořádně zdařile vyjádřeném znění snímku zastoupeny ranními dětskými hlasy), je však i na straně Françoise. Spontaneita předešlého nočního logu tedy u obou zcela ustupuje praktické divadelnosti – a v této režii probíhá i další – již milenecké (či snoubenecké) sdílení (se) obou, ve snímku zastoupené především odhalováním (a zahalováním) minulosti, které osnuje tragikomickou spleť všech dotčených lidských životů, kterou s jemnou ironií (ne)doslovuje epilog. – Málokdy se mi stává, že pociťuji nutnost bezprostředně shlédnout film podruhé. Nanejvýš se vracím k nějakému gestu, které vtělí nejen celý snímek, ale celý život – ale když musím znovu projít prošlapanou cestou, pak vím, že jsem zabloudil. Jako kolikrát, když se smrákalo a když jsem pospíchal do neznámé vesnice na poslední autobus. Jednou mě tam přivedla cesta mrtvým lesem, běžel jsem asi půl hodiny v kuse a čekal a prochládal v té říjnové Rabyni asi deset minut. Dnes jsem cítil v zádech totéž ticho, a tak jsem nedělní ráno strávil – jako to nejhorší z Jean-Louise – s Maud… (12.04.2020)

Francúzsku novú vlnu mám veľmi rada, a vôbec všetku novú vlnu, aj tú československú. Toto bol však trochu zvláštny film. Už keď nás upozornili, že postavy budú viesť dlhé intelektuálne diskusie, sa to v publiku trochu mrvilo. Ja som sa na to tešila. Rozhovory nakoniec boli to jediné, o čo vo filme išlo, pretože všetko, čo nám chceli tvorcovia povedať, bolo v nich. Kamera bola veľmi statická, postáv, akcie, interiérov aj exteriérov veľmi máličko. Herci mali naozaj ťažkú úlohu - naučiť sa toľko textu. Nechýbali však humorné scény, čo pobavili, takže som bola celkom spokojná a na Novú vlnu nezanevriem. (16.09.2010)

„Práve neprítomnosť Boha vo viditeľnom vesmíre núti človeka, trápeného nezmyselnosťou vlastnej existencie, aby ho hľadal.“ - Blaise Pascal. • Kresťansky založený inžiniersky protagonista Jean-Louis [Trintignant], zaujímajúci sa o matematiku, síce konkrétne strávil jednu noc s mimoriadne atraktívnou, čiernovlasou fajčiarkou Maud v podaní Françoise Fabianovej, pričom svojimi vnútornými myšlienkami a pocitmi bol úplne niekde inde vzdialený, o čom v podstate obkročmo vypovedal zrovna i tento pomerne dosť artový, čiernobiely titul s obzvlášť dlhou líniou dialógov, a to v samotnej nadväznosti na sakramentsky dlhé [miestami i statické] detailné zábery tvárí hereckých predstaviteľov, čiže by sa dalo vskutku teraz najmä podotknúť aj to, že kinematografický počin, ako celok; určite [za]pôsobil strašne ukecaným dojmom, čo mimochodom skrátka musel menej známy predstaviteľ [francúzskej] novej vlny - Éric Rohmer - stopercentne vedieť, a s ktorým som sa ako nepoľúbený divák stretol vôbec po prvýkrát až kdesi uprostred, čo sa teda celkovo týkalo daného cyklusu v podobe »šiestich morálnych rozprávok«, ktorá vznikla až po štvrtej morálnej rozprávke La Collectionneuse, a tak by ma snáď naprosto automaticky zaujímalo sa dovzdelať v tom prozaickom zmysle, že vlastne, ktoré intelektuálne ladené rozprávky tomu nielenže priamo predchádzali, ale zároveň aj ktoré následne potom nasledovali, keďže som skutočne začal až s III. pokračovaním v titulnom tvare: Ma nuit chez Maud, čo podľa môjho názoru predstavovalo hlavne vhodný začiatok. • Možno samotný cyklista/autor, akosi ani nijako extra zvlášť predsa napokon nebol v «poprednom pelotóne» popri naozaj popredných cyklistoch - typov - Truffauta & Godarda, no i napriek tomu som znovu zvedavý i na ďalšie etapové ["filmové"] preteky,  à la „Tour de France - La Nouvelle Vague.” (31.03.2024)

Rohmerův čtvrtý příspěvek do cyklu Šesti morálních povídek je hodně osobní – zaměřuje se na analyzování pocitů v celé své šíři. Do hlavní role režisér obsadil známého Jeana Lousie Trintignanta, muže, ocitajícího se mezi dvěma ženami. Každá je naprosto jiná, ale jsou to právě ony, kdo drží emocionální pouto příběhu. Trojúhelník postav je proložen i trojúhelníkem základních témat – křesťanství, filosofie, vztahy. Časté „intelektuální“ rozmluvy by mohly začít nudit, ale v tomto případě tomu tak není. Hrdina balancuje mezi přesvědčením (i pocity), své chování se snaží ospravedlnit. Se ženami vzájemně analyzuje niterné prožívání, názory, vše prostřednictvím dialogů. Volba, tak dlouho odkládaná, není volbou mezi dobrem a zlem, jedná se o rozhodnutí mezi dvěma zcela odlišnými osobami. Stručně a jasně: krásný film o lásce podaný zcela jinou metodou. (18.11.2003)

Absolútna špička medzi filmami založenými na konverzáciach medzi postavami. Lepšie sa to snáď už ani nedá. Konverzácie tu neslužia iba ako naratívny nástroj, ale sú geniálne začlenené do celkovej štruktúry filmu. Pojednávajú o komplexných témach, ktoré film v priebehu celej svojej dĺžky reflektuje svojou štruktúrou, postavami a dejom. Napriek hĺbke rozoberaných tém však nepôsobia konverzácie ako pseudofilozofovanie - majú ľudský nádych, narozdiel napr. od Godardových filmov, kde sú postavy často len nástroje pre režiséra, pôsobiace ako ústa ktorými sú vyslovované Godardove myšlienky (to nie je výtka, ale konštatovanie). Postavy sú tu vykreslené ako reálni ľudia, aj napriek tomu, že mnohé témy o ktorých vedú dialógy by mohli na papieri pôsobiť príliš akademicky. Čiastočne je to brilantnými hereckými výkonmi, a čiastočne Rohmerovým umom v konštrukcii scenára a dialógov. Film tak poskytuje značnú myšlienkovú hĺbku, no je podaný s ľahkosťou, ktorá spôsobuje, že si ho dokáže užiť aj úplný idiot. (22.04.2018)