Hostinec „U kamenného stolu“

Kterak hazardní hra v kuličky rozťala vedví konverzační návyky dvou sourozenců a dohromady je svedl záskok za poustevníka ve vlastním hostinci a jeho nevěrnou choť. Hostinec U Kamenného stolu dává označení "konverzační komedie" zcela nový význam. Vtip je v tom, že každá postava mluví vlastně jiným jazykem. Paní hostinská Tattermuschová ze sebe souká konverzační fráze, paní radová Dynderová umí mluvit normálně, ale svému manželovi důsledně oniká ("Dyndero, on loudí! Já dobře viděla, jak loudí. Musím se za něj stydět."), jejich dcery si ironicky vykají a sourozenci Tomáš a Spytihněv praktikují něco, co by snad lingvisté nazvali budoucím časem podmiňovacího způsobu nejednoznačného čísla. Proto se velmi těžko popisuje, proč je ten film tak vtipný. Můžu sice ocitovat nějakou tu větičku (Šlemrová: "Vyslovil jste odvážnou myšlenku, pane Kebrle. Nesouhlasím, ale budu s vámi diskutovat, jen co složím prádlo."), ale tím vás na správnou stopu nepřivedu. Není totiž tak důležité, CO kdo říká, ale JAK. Při jedné scéně se opakovaně otřásám smíchy jako huspenina ve vichřici: to když vážený dramatický umělec (Jiří Plachý) deklamuje hrdelním hlasem, uvyklým trhat kulisy, úryvek z jakési hry, a plynule přejde v předčítání kuchařského receptu, třímaje dramaticky kuchyňský nůž, kterým v pauzách kuchá kuře. :o) 80% (19.09.2006)

Prvorepubliková komédia natočená až za druhej republiky. Tentokrát už bez zámeny postáv, ale zato s množstvom dvojíc postáv, ktoré sa dopĺňajú, hašteria a majú radi. Zvlášte je obsadenie staručkého kráľa z Pyšnej princeznej s nezameniteľným hlasom, ktorému sa aj tu ušla úloha deduška, hoci mal len 46 rokov. Napriek jednej z prvých príležitostí pre Rudolfa Hrušínského som nedokázal celkom pochopiť detinský humor a na štyri hviezdy mi to nestačilo, hoci sa blížilo. –––– Pijte minerálku Bič a choroba je pryč. (19.05.2016)

Ojedinělý film dovádějící onu zvláštní atmosféru meziválečných a protektorátních filmů až nad hranici dokonalosti. Beneš, Hrušínský, Šejbalová, Šlemrová, Plachý, Neumann jsou naprosto dokonalí. Ovšem to malé lidské drama, které předvádí Saša Rašilov, se zarývá opravdu hluboko pod kůži. Navíc po dlouhé době jsem zde viděl rovnocenné a na sobě závislé partnerské dvojice. To všechno podkresluje velmi příjemný hudební doprovod. Tehdejší kritika si filmu nevšimla a odsoudila ho jako buržoazní přežitek. Jsem rád, že se k těmto přežitkům mohu hrdě hlásit a neustále vracet. (16.11.2003)

Jestliže je Poláčkův Hostinec považován za jeden z nejlepších humoristických románů vůbec, film jej má a musí následovat. Proč? Zachovává totiž s obdivuhodnou bravurou všechny atributy Poláčkova díla, přitom je ale svrchovaně autentický a moderní zároveň. Není to žádná amorfní literární pieta, naopak. Ozývá se v něm výsměch maloměstské šedi a stereotypu, ale současně je oslavou krásy a kouzla lidského mládí. Výtečně rozehraná partie elitních zástupců českého hereckého Olympu potom dává příležitost k plynulé souhře mezi starší (Šejbalová, Šlemrová, Rašilov, neodolatelný Neumann, Plachý) i mladší (Hrušínský, Beneš, Chvalina, Špidla, samozřejmě obě Dagmary) generací, přičemž některé dialogy či repliky se díky tomu navždy zařadí do jakési kolektivní paměti národa. Dílo vracející se do dob (ne)dávno minulých, rýsujíc před diváky hravou atmosféru ospalého lázeňského městečka vytrženého z letargie nečekaným manželským rozkolem, vzbudilo negativní ohlas především u tehdejší (komunistické) kritiky, která film jednomyslně sepsula jako nepatřičný odkaz minulosti. Že nebyla v právu, je zřejmé. Filmový Hostinec je jednou z posledních svobodných vzpomínek na zlaté časy masarykovského Českoslovenka v době, kdy byl Masaryk a prvorepublikový status quo určen k okamžité likvidaci. (05.10.2008)

Další z filmů-mezníků uzavírá nejlepší českou dobu XX. století - první Československou republiku. Stává se tak způsobem, který zřetelně překonává i tak pozoruhodnou literární předlohu nacistické oběti - spisovatele, novináře a přítele bratří Čapků Karla Poláčka. Skvěle, do posledního dosažitelného detailu postižena je atmosféra někdejších výletních-lázeňských hostinců i maloměst tak příznačných pro vnitřní klima prvorepublikové společnosti a tak důležitá pro děj i vyznění díla. Humorný motiv, daný vzájemně se propojujícím čtvercem čtyř mladých lidí, odkazuje i na ostatní Poláčkovu tvorbu (EDUDANT A FRANCIMOR, BYLO NÁS PĚT), ale také na nejlepší část tehdejší české filmové tvorby. Rudolf Hrušínský i Svatopluk Beneš tu hrají jedny ze svých vůbec nejlepších filmových rolí. Formálně starým tvaroslovím (nejvíce je patrno ve scénách s Jiřím Plachým, v scénách se svatebními hosty nebo v neuzavřeném chlapeckém kuličkovém duelu obou bratří a následném happy endu) prosvítá současně film nové doby. To k lepšímu poznamenává i výkony starších herců (Neumann, Šejbalová, Rašilov, Plachý). Za zmínku stojí i výkon Václava Špidly v nezapomenutelné úloze samozvaného maloměstského dandyho Gastona. I po letech film pohladí na duši. (20.10.2007)