Dotek motýla

Díky tomuto středometrážnímu filmu tak nějak víc rozumím tomu, proč se mi současná a německá tvorba Herzova nelíbí. Někdy dokáže být protivně povrchní a tu svou poetiku obrazu vnucovat. Stejně tak zde mi některé záběry přijdou neuvěřitelně chtěné, o postavy snad ani nejde, ale o záběr. Jenže z něho to tak čiší, tak řve, to Herzovo podívejte, jak jsem hezký vymyslel záběr, až to zavání manýrismem. Avšak díky jisté tajuplnosti a dokonalé Fišerově hudbě to patří k nadprůměrným snímkům. (10.08.2011)

Láska, to je sen. A Dotek motýla je přímo koncentrovaná poetika v uhrančivém podání Juraje Herze s překrásnou Janou Brejchovou a nebeskou hudbou Luboše Fišera. Bylo to prý poprvé a pravděpodobně i naposledy, kdy si Herz nechal nejprve napsat hudbu a podle ní pak natáčel. Na výsledku je vidět, že se té nádherné melodii podřizuje úplně všechno. A je to dobře. (14.08.2016)

Poezie v obrazech, vysněná láska, láska ke snu, láska žijící jen ve snech, láska tak křehká, že i realitu mění v sen. Směs nepojmenovatelných pocitů, které souhrnně jmenujeme láskou, přenesená na filmový pás. Spojení obrazů s nádhernou hudbou dává vzniknout emocím, mnohem méně již slovům k vyjádření pocitů. Dotek motýla není vyprávění, nejpřesněji tento dotek vystihuje popis - pozor, křehké. (23.10.2016)

Herzova tvůrčí adaptace Turgeněvovy povídky, proměněné extrémní gradací a kumulací romantických prvků v surrealistický horor, v němž se snové prolíná s reálným. Film působí silně zneklidňujícím dojmem, který umocňuje přiléhavá hudba s umanutě se vracející písní, jež by se mohla zdát být klíčem ke všemu. Pásma obrazů, lehce konturující příběh vyprávěný jen prostřednictvím náznaků naneštěstí vyústí ve zcela zavrženíhodné odkrytí karet: magie nedořečeného je nahrazena banalitou doslovnosti. Ta nejenže předešlému vyprávění pevné rysy nedodá, ale nadto vše spatřené poskvrní důkladnou reálností. (04.11.2008)

Televizní přepis novely ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva je bezpochyby jednou z mistrovských prací režiséra Juraje Herze, který původní banální romantický příběh pojal ve stylu uchvacujících lyrických obrazů. Na první pohled lze sice Turgeněvovy literární romány vnímat jako náměty přímo předurčené pro podobnou interpretaci, ovšem sám autor se kdysi od své básnické minulosti ostře distancoval a jakkoli zakazoval ji v souvislosti se svým jménem zmiňovat. Dominující složkou této symbolické hříčky zůstává i fenomenální Fišerův hudební doprovod a ústřední píseň v podání Heleny Vondráčkové; oprávněná pozornost samozřejmě padá i na jednotlivé herecké představitele v čele s okouzlující Janou Brejchovou. Nechat se unášet krásou ve všech jejích podobách rozhodně není málo. Zvláště dnes, kdy se tato činnost jeví silně nedostatečnou. (12.09.2010)