Mžitky

Talentovaný polský malíř, učitel, umělec v tom nejlepším slova smyslu, svobodomyslný a charakterní člověk Wladyslaw Strzeminski v podání Bogusława Lindy mě sejmul na první dobrou, tak obrovská touha po tvořivé práci a vlastním názoru se jen tak nevidí.. Bohužel mu životní cestu protli komanči - narodil se v nesprávné době na nesprávném místě - a tím „socialistickým realismem“ (pořád se mi z toho obrací žaludek, běhá mráz po zádech) mu vytrvale ničili bytí.. Posílám tam nahoru panu Wajdovi poděkování, s obdivem i úctou, přesně věděl, co chce říct a jak to udělat, aby divák pochopil.. Krásně smutné pokoukání.. (19.11.2022)

Bogusław Linda je správnej frajer. V jednom rozhovoru na férovku řekl, že scénář tohoto filmu je “chujowy”, a ačkoliv se pokoušeli různí scénáristé o vylepšení, stálo to pořád za prd. Tak se snažil dát do své postavy mrzáka maximum, což ho málem stálo vlastní zdraví, aby pomohl Wajdovi, když už nic jiného, aspoň vyjádřit totální beznaděj té doby, kterou si matně pamatuje z dětství. To se podle mého, díky jeho fantastickému výkonu jediné skutečně podařilo. (11.11.2019)

Andrzej niestety trzasnął v kalendarz. No przedtem jeszcze posmerfował świetny widok, zostawiajoncy zajebiste Powidoki. A bezprecedentní lingvista, který přeložil postobrazy, reflexe nebo odrazy vjemů jako Mžitky, by měl tu domácí bramborovici (aka Wodka wyborova), poté bývají fuckt mžitky jaxviňa, okamžitě přestat chlastat, než jednou udělá třeba z Popierdolenia Ochablé genitálie nebo tak. Popiči a sympatický festiválek Kino na hranici, šestidenní maratón českých, polských, maďarských (dolnouherských) a maďarských (hornouherských) filmů, během kterého můžete udělat solidní mezinárodní bordel, když si pár zkurvených čecháčských hipsterů pošikanujete v Czieszynie místo v Těšíně, po mě hodil ochutnávkou, a jestli mají na skladě podobné widoki, bude rozhodně stát za to nechat si oplechovat prdel a skáknout se kulturně vybít. Navíc má 19. ročník ve znaku horizontální kundu, a to je fuckt lákadlo! Tenhle Endy byl opravdu frajer! Běžný geront má v devadesáti problém udržet moč a vzpomenout si, proč mu ten zasraný Němec zase udělal na kapesníku uzel, ovšem Wajda si v pohodě dokonale vybavil i začátky budování lepších zítřků a s nonšalantní lehkostí udržel pohromadě výpravně precizně vymazlený a bezútěšně hutně atmosférický spektákl o tom, jak vláda lidu a socialistický realismus utýrali chudáka avantgardního invalidu a jednoho z nejvýznamnějších polských štětců. Úžasnou dobovou patinu a mistrovskou režii dokresluje i famózní Linda, kterou až podezřívám, že si kvůli roli nechala opravdu uříznout nohu. Prostě dokonalá tečka za fenomenální kariérou a důstojné rozloučení před odchodem režírovat červy. (29.03.2017)

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

Polský umělec v područí doby a na pokraji sil. V určitých momentech nelze poslední Wajdův film nesrovnávat s Pianistou. Jenže zatímco Wladyslaw Szpilman je spíše zrnkem písku v soukolí válečných dějin, boj Wladyslawa Strzeminskiho se stává krutě osobním. Postupný útlak systému má vliv nejen na osud hlavního hrdiny, ale také na divákovo emoční prožití celého filmu. Ten tak nevědomky vstřebává všechna příkoří, až si uvědomí, jak moc se ho najednou dění na plátně dotýká. A v tom vidím jednoznačně největší sílu Wajdova snímku. Zdánlivě komorní příběh, který ve zpětném pohledu dosahuje antických rozměrů. Kdyby každý velký režisér odcházel s podobně kvalitním dílem, nezbývalo by se než klanět. Linda je pan herec. 7/10 (15.04.2017)