Neviditelný

Neskutočná pecka. Minimálne tri razy som vyvalil oči a povedal som si „no dopr...“. Skvelé herecké obsadenie (Elisabeth Moss extra nemusím, ale tu sa hodila ako strom do lesa), asi tucet vynikajúcich scén, brutálne zlovestná a znepokojivá atmosféra plná príjemne nepríjemných hororovo-trilerových náznakov (v štýle „divák 10 sekúnd bez žmurknutia pozerá na isté konkrétne miesto a čaká na aspoň drobný náznak prítomnosti neviditeľného a možno sa ho dočká a možno nie“). Páčilo sa mi aj vyvrcholenie, ktoré o čo bolo komornejšie, o to bolo zaujímavejšie, pôsobivejšie a príjemne nejednoznačné. Na rozdiel od iných by som v tom nevidel nejaké brutálne logické kiksy, keďže nevieme, aké funkcie oblek mal. Áno, tvorcov by nezabilo, ak by ich vysvetlili dvoma-troma vetami, ale dá sa to prežiť i bez nich, hoc áno, to, že existuje oblek neviditeľnosti by som bol ochotný akceptovať bez problémov, ale už nechápem, prečo mnohonásobne znásobuje fyzickú silu človeka (ten, ktorý ho má oblečený, nie je očividne žiadna  väzba, a napriek tomu stvára veci, aké by mu mohol závidieť aj Terminátor) a "pohlcuje zvuky" (neviditeľný sa zjavne pohybuje v malej miestnosti, v ktorej vládne hrobové ticho a nie je ho počuť? OK, dych oblek asi tlmí, ale aj kroky?!). A úplne som nepochopil záhadu okolo psa: najskôr ho hrdinka pustí, aby ho predpokladám vzala so sebou, ale už o sekundu neskôr ho úplne ignoruje a zviera mizne zo scény, inokedy šteká na osobu, s ktorou v dome žila bohvieako dlho a tým pádom na ňu musela byť zvyknutá atď. A na základe čoho ju na konci vlastne oslobodili? Ako vyšetrili smrť v reštaurácii? To tam neboli kamery? V celom filme je totiž kladený dôraz na to, že žijeme vo svete, v ktorom sú kamery na každom rohu. Inak je to ale fakt v dobrom hnusný, nechutne napínavý horor. (23.03.2020)

50% Krom několika nelogicnosti tomu ubližuje hlavně obsazeni hlavní ženské role, nějak mi Moss nebyla v této roli sympatická. I přesto, že to mělo dobre a silné momenty, které byly řemeslně natočeny, pocit dobrého filmu z toho moc nemám a dostal jsem chuť se opět podívat na Verhovenova Muž bez stínu, který nebyl také žádná velká pecka, ale bavil mě a zanechal pocit, že se rád po pár létech podivam- což u Neviditelného nehrozí. (18.07.2020)

Neviditelný je jeden z těch projektů, co se chystaly dlouhé roky a během preprodukce se transformovaly do úplně jiné podoby, než bylo původně zamýšleno. (Ne)slavná Dark Universe skončila po jednom filmu a tuto známou postavu měl původně hrát Johnny Depp, a mě by dost zajímalo, co by z filmu nakonec vzešlo. Nicméně k filmu se dostal talentovaný Leigh Whannell, udělal z klasického monstra Upgrade 2.0 a mě teď hrozně mrzí, že jsem mu nevěřil více (všechny jeho tři režírované filmy jsou u mě momentálně za 5*). Má nedůvěra byla možná způsobena vlivem hororové produkční společnosti Blumhouse, jež už dávno není zárukou kvality, ač úspěchu v kinech stále ano, jelikož sype levné horory jeden za druhým. Whannell je však pro mě ukázkou člověka, jež se vypracoval ve všech filmových oborech, co dříve dělal (scénáristika, herectví) a během debutu vypiloval své režijní postupy, přičemž si u Invisible Man počíná jako zkušený režisér, od začátku nikam nespěchá, postupně buduje napětí a udeří v tu správnou chvíli. Když to porovnám s filmy z Conjuring univerza, jež nerežíroval jeho dlouholetý kolega James Wan, je přesně vidět ten rozdíl u laciných a obyčejných horůrků a právě Neviditelného, jež fakticky laciný byl, ale maskuje to mnohem efektněji. Pochopitelně na tom obří zásluhu má i Elisabeth Moss, jež se do velmi náročné devastační role vcítila bravurně (ostatně má jistě natrénováno z Příběhu služebnice) a ač se do žebříčku mých oblíbených hereček pravděpodobně jen tak nezapíše, sem sedí přesně, stejně jako zbytek nepříliš známého obsazení, o což je ten strach o postavy možná efektivnější a uvěřitelnější. Nuže, i přes mnohé výhrady k nepříliš uvěřitelnému konci (vzhledem ke zbytku filmu) zase po delší době psycho horror, jež stojí za to...9/10 (23.03.2020)

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)

V kině po třech a půl měsících (!), kdy jsem mimo domov na televizní obrazovce sjížděl spíše starší karanténní béčka, a hned taková pecka! Velice důstojné dohnání restu ze začátku roku, který mě nadchnul již Ritchieho Gentlemanama. Whannellův Neviditelný se rozjíždí na principech duchařského hororu, následně se přehoupne v rafinovanou paranoidní hru na kočku a myš, a ta vyvrcholí ve vražedný thriller s vychytaným akčním vizuálem, u kterého nedýcháte. Každá ze tří poloh filmu prokazuje Whannellovu znalost pravidel žánrů a scénáristickou i režijní invenci. Tohle není práce pouhého řemeslníka. Tohle obsahuje bravurně budované napětí prostřednictvím pouhé divákovy nevědomosti a intenzivní temné hudby, šokujicí zvrat u kterého se vám zastaví dech jako již dlouho u ničeho (!), kreativní a intelignentní hrátky s žánrovými klišé, promyšlenou výpravu i delikátní kameramanské akrobacie. A všechnu tu parádu dává s přehledem v úctyhodně odvážné stopáži, abychom se jí nasytili do maxima. (08.06.2020)