Cikáni

Film, který dokazuje, že filmová kvalita se u nás nepočítá až s příchodem Machatého a Batalionu. Již na samém počátku dvacátých let vzniklo toto ambiciózní dílo, které si dodnes zachovalo svoji působivost. Anton se ihned ukázal jako kvalitní režisér, který dokáže podat tento zamotaný a těžko uvěřitelný a až přehnaný příběh takovým způsobem, že mě od prosluněného počátku pohltil a ve vypjatém a temném závěru až dojal (krásný je hlavně poslední záběr filmu odchodu poutníka za sluncem). Napomohlo tomu určitě, že byla spletitá zápletka umně roztříděna do mnoha retrospektiv a také procítěné (někdy ovšem až příliš) výkony herců, kteří jsou zabíráni v dlouhých detailech tváří, tak jak později využíval tohoto prvku Machatý.Tajže jediné co se dá vytknout je trochu přehnaná délka, často zbytečné, i když někdy až básnivé mezititulky a samotná zápletka, v níž vše musí souviset se vším a závěrečná odhalení působí až cimrmanovsky. Navíc dle druhé poloviny snímku usuzuji, že jsem snad neviděl nihilističtější film. (23.12.2009)

Ambiciózní adaptace Máchova romantického románu je významná nejen svým mezinárodním stylem a působivým výběrem prostředí od Benátek po Kokořínsko, ale především hravostí i přehledností složitého vyprávění s velkým množstvím flashbacků. ___  Snímek Cikáni byl společně s Křížem u potoka (viz též má analýza na blogu), Babičkou a Ukřižovanou součástí první vlny filmových adaptací kriticky respektovaných českých literárních děl devatenáctého století, ve všech případech z roku 1921. Na romantických Cikánech Karla Hynka Máchy je přitom pozoruhodné, že sám vyprávěný příběh se motivicky tolik neliší od kriticky ironizovaných děl sentimentální prózy. I v Cikánech najdeme vášnivý milostný trojúhelník, dvě osudově propojené generace, záměny narozených dětí, vraždu z vášně, vilného šlechtice, náhody a odhalení skutečných identit. Proč se tedy Cikáni coby scenáristický a režijní debut čerstvého dvacátníka Karla Antona dočkává na rozdíl od adaptací těchto děl pozitivního kritického přijetí?  ___  Anton patřil do komunity nastupující generace velmi mladých filmařů, která se sdružovala kolem kavárny Rokoko a osobností Jana Stanislava Kolára a Karla Lamače. Tato přitom systematicky usilovala o porozumění mezinárodním standardům filmové praxe, přičemž inspiraci čerpala hlavně z Ameriky, Francie, Německa, Švédska a Dánska. Následovali členité vzorce plynulého vyprávění, budovali dramatické oblouky, rozvíjeli vnitřně propojené sledy příčin a následků, nemluvě o množství nástřihů na detaily. I Antonovo uchopení Cikánů tak vzdor nepravděpodobnosti leckterých příběhových zákrut na pozdější historiky i diváky působilo mezinárodně, a tedy progresivně.  ___  A právem, protože promyšlená struktura vyprávění Cikánů je zjevná a v řadě ohledů se odlišuje od původní předlohy: začíná i končí soudržnými dramatickými celky, z nichž první je milostným dramatem a druhý detektivkou, přičemž nakonec oba mají stejného protagonistu. Oproti tomu prostřední část filmu vykazuje mnohem výpustkovitější povahu, v níž flashback střídá flashback a jejími hrdiny jsou představitelé následující generace. Díky prologu je ovšem snadné se v takovém vyprávění orientovat, nemluvě o jeho sekundární atraktivitě, protože se odehrává a byl i natočený přímo v exoticky podmanivých Benátkách – se zkaženým šlechticem v báječném podání Theodora Pištěka. ___  Pro nás je nicméně pozoruhodná i ona paralela mezi Antonovým a Kubáskovým přístupem k podobnému typu příběhu (srov. Děvče z hor), kdy ten Antonův je sice v kontextu dějin české kinematografie oceňovanější, ale Kubáskův typičtější. (08.05.2024)

Cikáni Karla Antona jsou tak nějak trochu nesourodým snímkem. Anton oproti Máchově novele dal část odehrávající se v Benátkách na začátek děje, nejspíš to napomohlo srozumitelnosti, ale příběh se tím stal trochu fádní. Dále pak Anton rozvedl příběhy některých vedlejších postav(Lea, vysloužilec Bárta). Benátky v prologu byly nesmírně půvabné a působivé, jenomže pohled na zalesněnou krajinu se siluetou hradu působí tak nějak romantičtěji než slunná Itálie. Naprosto největší překvapení pro mě byla účast Theodora Pištěka v roli prostopášného svůdníka, hraběte Lomeckého. Někteří z herců byli trochu pro smích, třeba mladý cikán vypadal tak trochu ospale, ubrečeně, jakoby se chtěl schovat mámě za sukni. Třešničkou na dortu jsou některé části děje, ve kterých si hrdina vzpomíná na něco z hodně dávného dětství a podobně. Celkově jsou Cikáni tím lepším z naší němé produkce, což neznamená, že by to byl bezchybný film. Ale musim říct, že sem se nenudil, že sem film hltal po celou dobu, takže trochu slabší 5*. (30.10.2006)

Film jsem zhlédnul v brněnském Kabinetu Múz za doprovodu živé hudby. Parádní zážitek a neskutečně originální propojení němého filmu s hudbou kapely Alphones. Po prohýřené sobotní noci jsem se bál únavy, ale tohle spojení mě vytrhlo z našeho světa a vplul jsem do jiné dimenze. Jako velký fanoušek československého filmu jsem Cikány viděl poprvé a musím říct, že na tu dobu je to naprosto unikátní level!! Krásně restaurovaný obraz, velice nadčasová kamera a její hrátky s obrazem a snímáním a příběh totálně deprimující a zoufalstvím prosycený. Ach ty ženy, až potřetí kohout zakokrhá....Krásný námět melancholika Karla Hynka Máchy natočil Karel Anton opravdu nádherně. Dóďa Pištěk ve své roli darebného hraběte Valdemara Lomeckého působí jako hrabě Drákula, jeho šílené výrazy jsou téměř hororové. Alphones tomu dodali takovou glazuru, že by s tím mohli vystupovat určitě vícekrát. Nepřetržitý soundtrack složený z různých samplů, zvuků a ambientních ruchů, basových vyhrávek a úderných škopků. Úžasný brnkací motiv, který se občas vracel měl neuvěřitelné kouzlo. Co mě ale odrovnalo a zapleštilo, byly scény znásilnění (snad poprvé natočeno v českém filmu!!) anebo poprava Giacoma za mohutného burácení bicích a baskytarového nášupu, který se mísil s obrazem a dohromady vytvářel neskutečný energický, až halucinogenní vesmír!! (Hodně mě to připomnělo podobné souznění kapely Lvmen). Vůbec celkové propojení hudby s projekcí bylo na jedničku! Myslím si, že i bez absence hudby bych hodnotil stejně, protože vzhledem k době vzniku film nepůsobí neohrabaně a právě naopak je nadčasový a ve srovnání s filmy vzniklých ve 20. létech je naprosto nesrovnatelný. Obrovská poklona za tak krásné zrestaurování. (18.11.2019)

Tohle kruté němé melodrama jsem viděl v brněnské Káznici, během festivalu Barvy brněnského Bronxu. Projekci doprovázela živá hudba kapely Alphones, a povznesla tím zážitek pěkně vysoko, a zpřístupnila tak tuhle vousatou historku modernímu publiku. Hudba byla perfektně sladěná s děním na plátně a fantasticky gradovala během pekelného finále. Vynikající zážitek. (16.06.2020)