Volyň

Jsou takové dny, kdy vám manželka představí otce vašich společných dětí, přes chodbu se do garsoniery stěhuje patnáctičlenná rodina s poetickým příjmením Mižigarovi, auto se vysere uprostřed stoupání v tunelu na obchvatu a i přes předražené resekce zůstanou všechny čtyřky zapíchnuté v bebedobréráno, pročež vypadáte jako Angličan. Pokud pak stojíte v předsíni v gumákách, plášti a s prádelní šňůrou v ruce uvažujíc, zda jít a nebo nejít do lesa, pusťte si Volyň. Poslední naděje na to, že bude lépe, uvadne. Šťastnou cestu a příjemné tlení přeji. (14.01.2019)

Film má zhruba do konce první poloviny velmi rozvláčné, místy i klidné tempo, kdy se seznamujeme s nastalou situací a postavami, avšak polovina druhá, to je něco zcela diametrálně odlišného. Od chvíle, kdy snímek začne "zabírat" vzniklé represe Ukrajinců vůči Polákům, Wołyń nabere zcela netušený, syrově realistický nádech smrti. Kamera při všech mučeních a následných vraždách neuhýbá ani o milimetr, což má za následek výbornou a syrovou filmovou podívanou, která kromě realisticky vykreslené situace v Polsku v těch nejtemnějších létech nabídne i skvělé herecké výkony. (03.04.2017)

Malá rekonstrukce obrovské, hnusné a drastické genocidy, tak o tom byl tenhle film. Občas jsem jako evulienka musela také zavřít obě oči, to se skutečně chvílemi nedá rozdýchat, co dokáží lidé, nejdokonalejší tvorové na světě. Zřejmě bylo nutné použít i obrovské množství tekutiny, která jim utlumila jakékoliv lidství a nebo odhalila tu zrůdnost uvnitř. Po skončení filmu jsem to hned nehodnotila, ono to snad ani hodnotit nejde, ale přemýšlela jsem proč jsem já, cíťa neuronila ani slzu? Myslím, že to nebylo zfilmované a zpracované tak, abychom ronili slzy, ale tak, abychom se zamysleli nad tím, co dokáže člověk ve vyhrocených situacích jako byla tahle a nebo stále probíhá i v jiných částech země v různých obměnách. Sonda do našeho jávství, co já bych dělala na místě Zosii a nebo ostatních........... ? Polská kinematografie letí tryskem nahoru a já jsem zvědavá, co dalšího nám předloží. Souhlasím s jasně napsanou kostrou tohoto masakru s verbalem.........jen jsem si to trochu proškrtala, ale jinak ano, bylo to ještě horší a o banderovcích nemluvě. (03.04.2017)

Nejspíše jsem viděl nejnehumánnější film roku! ___ Po zhlédnutí dosti drsného, polského filmového fláku Volyň jsem utrpěl velkou a trošku i morální ujmu. Četl jsem o tom hodně, viděl aj autentické fotky, ale vidět to "reálně", na filmovém plátně, to je teprve citový a trpký teror. ___ Já osobně jsem nikdy neměl moc v lásce ukrajinskou, čím dál více se rozšiřující, prozatímní menšinu v krajině naší, v krajině české. Ovšem po zhlédnutí tohohle filmového psychoteroru mi jsou Ukrajinci ještě více "nesympatičtí". (PS: Pro rejpaly: "Ano, vím, že současní Ukrajinci s tou dávnou verbeží nemají nic společného. A ne, nejsem xenofob! :-D) ___ Celý průběh filmu mi svým zpracováním připomínal Nemesova Saulova syna, už jen z principu soustředění se na jednu postavu a hlavně její psychický, kulminující psychický nátlak. Zpočátku se může místy divák ztrácet v ději, ale postupem času, stoupajícím napětím a zároveň kompilací brutálních činů ukrajinských nacionalistů, divák zůstává v údivu a podléhá psychickému teroru (hlavně poslední půlhodinka). Dvě a půl hodiny dlouhý film pak uteče jako voda, aniž byste z nudy zjišťovali, kolik minut zbývá do konce filmu. Já udělal chybu, že jsem si Volyň pustil před spaním. Na ranní směnu jsem díky nočnímu bdění a zpracovávání myšlenek toho, jakých zvěrstev se mohli tehdy lidé dopouštět vstával dosti nevyspalý a s kruhy pod očima. Ale jsem rád, že jsem tenhle snímek viděl a rozhodně doporučuji všem zhlédnout tento válečný kousek, aby si lidé více vážili dnešní svobody. Ze stejného důvodu doporučuji i návštěvu Osvětimi. Peace (23.10.2017)

Volyně svého času byla komediálním vzorem všech správně fungujících železnic. Hláška o tom, že se bude vystupovat až ve Volyni z důvodu zpoždění vlaku na trase, zlidověla. Ovšem smích tuhne na rtech, když se ocitáme ve Volyni obývané Poláky, Ukrajinci a Židy. A to pravé peklo nastane s příchodem banderovců. Takový Vláčil ve svých Stínech horkého léta ukázal, že banderovci neměli zrovna bohatou slovní zásobu a divákům dopřál hlavně psychologický stav věci. Oproti němu polský kolega Wojciech Smarzowski celou záležitost kolem nenávisti Ukrajinců k Polákům pojal opravdu naturalisticky, to až tak, že nastalým zvěrstvům nezůstala ušetřena ani drobotina. Takže pro citlivější diváky už tohle může být varování. (Ne)milé drastické hrátky jistě mají svoji intenzitu, z technického hlediska nejsou místy nikterak vrcholně natočeny, takže občas působí (nechtěně) úsměvně. Ovšem plnohodnotný zážitek to nikterak výrazně nesnižuje. V popředí dominuje zajímavá polská děv(k)a Michalina Łabacz, sice herečka v našich končinách naprosto neznámá, ovšem její ochotně odhalené poprsí jistě nenechá na pochybách, že se s jejími lepými tvary určitě nevidíme naposledy. A pak je zde patřičně kvalitně zvládnutý spád událostí, takže nudnějších pasáží je minimum. Závěr filmu mně připadal zbytečně artově přemrštěný, režisér asi zatoužil vrazit Michalině pyj mezi kozy. Důležitým faktorem pro mě osobně je skutečnost, že polská kinematografie nabírá prudce na zajímavosti, takže už neotáčím oči v sloup, když se v nabídce objeví filmový kousek od polských hranic. 8/10 (27.04.2021)