Srdce temnoty: režisérská apokalypsa

Že fascinaci sebou samým propadá Coppola, je pochopitelné. Ale že jí propadá i tenhle dokument, je trochu na škodu. Nevidím tu žádné poodhalování, žádné osobní náhledy - jde o zobrazení neutuchající úcty k Apokalypse. Jistě se na to skvěle kouká, ale trochu mě to při pověsti Srdcí temnoty zklamalo. Břímě snů je o stupeň lepší. (19.07.2013)

Mimoriadne zaujímavý a užitočný film o filme. O filme s veľkým F, ktorého nakrúcanie bolo v niektorých momentoch porovnateľne dramatické, ako to, čo sa nakoniec objavilo na plátne. Momenty z nakrúcania i rozhovory a vyjadrenia sú veľmi cenným príspevkom k pochopeniu tohto gigantického diela, odhaľujú hľadanie, improvizáciu, prirodzený výber z niekoľkých možností a celý proces umeleckej tvorby. V tomto prípade až ľutujem, že odmietam hodnotiť dokumentárne filmy. (07.09.2018)

Krásná ukázka toho, že když má vzniknout něco velkého, je potřeba pro to něco obětovat. Nejen Francis Ford Coppola v tomhle případě šel přes neskutečné překážky, šel do velkého rizika, ale všichni, kdo s ním na filmu dělali a vydrželi dlouhé natáčení, si zaslouží poklonu. Dílo, kterému dali vzniknout, ale stojí za to. Stejně jako tento dokument o jeho natáčení. (26.02.2016)

Francis Ford Coppola dostal 30 miliónů dolarů, bezednou důvěru studia a excelentní scénář. A pak s jejich pomocí protáhl stovky lidí peklem, aby natočil dost možná nejlepší film o Vietnamské válce. Tentokrát mu to vyšlo, i díky fanatickému odhodlání a touze uspět. Přesto je z dokumentu cítit, že ke krachu bylo strašlivě blízko a vyhnout se mu podařilo jen zázrakem. Nebyl v tom sám. William Friedkin vyhořel s podobně ambiciózní Mzdou strachu a za necelý rok po Apokalypse pohřbil Michael Cimino svou kariéru Nebeskou bránou. Srdce temnoty je skvělá ukázka rozežranosti a megalomanie vrcholného období Nového Hollywoodu. Zároveň jde o sondu do časů kdy měli režiséři první a poslední slovo, a stejně tak zdůvodnění, proč o tohle privilegium na dlouho přišli. (27.07.2016)

Mimořádná přitažlivost tohoto dokumentu není dána jenom spletitými okolnostmi vzniku Apokalypsy, ale také výrazným osobním vkladem Coppolovy manželky Eleanor. Její otevřený komentář si krom maniakálních proporcí celého projektu všímá také čehosi znepokojujícího na Coppolovi samotném. Objevování temných zákoutí duše po vzoru Conradova Srdce temnoty, přítomného zde také díky ukázkám čtených jiným sebevědomým tvůrcem, Orsonem Wellesem, je možná ještě působivější než v případě Apokalypsy, kde autentický civilní nádech chyběl. K diskuzi nad dokumentaristickou etikou vybízí použití nahrávek pořízených bez Coppolova vědomí. Právě ony ovšem nejlépe poukazují na víru v neohrozitelnost „náčelnické“ pozice režiséra, již Coppola propadnul a neplánovaně tím napodobil plukovníka Kurtze. Člověk se až diví, že vypjaté natáčení neskončilo rituální vraždou. Velmi vážně pojatý dokument odlehčuje lehce přibarvené vyprávění Johna Miliuse a pár stěží uvěřitelných historek, které dokazují, že sebevětší množství drog a alkoholu nemusí být při natáčení nutně překážkou. Pohnutý vznik Apokalypsy ostatně vyvrací celou řadu mýtů, například ten o herci coby nejdůležitější osobě na place (s odůvodněním, že ho po týdnu natáčení nemůžete vyhodit). Harvey Keitel by mohl vyprávět. 90% (26.09.2009)