Zabití posvátného jelena

Dokonale mimózní šílenost, která k (ne)dobru přidává artovou masturbaci coby přidanou hodnotu. A ve filmu se masturbuje i doslova. Poté, co se u Aronofskyho rozvinuly přemrštěné mateřské pudy, přidal se k áčkovým režisérům, kterým kvalitně mrdá v palici, i Yorgos Lanthimos, u něhož se pro změnu rozvinuly otcovské pudy. Jsme tak v podstatě svědky strastiplného příběhu špičkového a úspěšného kardiochirurga, kterého pojí s jistým mladíkem podivné, řekněme až posvátné přátelství. Vodí si ho domů, do práce, chodí s ním na procházky, nevynechá ani mladíkovo pozvání k němu domů, kde žije jen se svojí (oplzlou) máti. Tátu měl taky, jenže ten už je v pánu.Jak zemřel a že ho měl v péči právě doktůrek, to všechno vyplave na povrch. Doktorovo rodinné zázemí poznáme po všech stránkách, má manželku, s níž si užívá tak trochu úchylný sex, má dvě děti, je milujícím otcem. Přátelství s mladíkem nemá trhlinu, až dokud jednoho dne záhadně neochoří jeho dvě děti, a ten klučina by v tom mohl mít prsty. Pak se rozjede smrtící ruleta, z níž není úniku, dokud nepadne oběť nejvyšší. Režisér instruuje vše velmi pozvolna, pomalu až hypnoticky, za velmi zlověstného hudebního doprovodu. Chybou je film jednoznačně házet do hororového ranku, jeho chytře zákeřná a mnohdy až neuchopitelná mnohovrstevnost se brání jakémukoliv jednoznačnému žánrovému zařazení. A je to určitě jeden z nejpodivnějších filmů, jaký jsem viděl. Lanthimos má z pekla štěstí, že mu role v té bizarnosti vzali Colin Farrell (už podruhé) a Nicole Kidman, jejichž kreace jsou jednoduše špičkové. O něco hůře jsem pobral týpka Barry Keoghana, který mně osobně připomínal mladší verzi herce Joel Edgertona, kterého v suterénu před každým záběrem zpráskal boxer, následkem čehož mu opuchl oční prostor. Film to určitě není pro každého. Je to přímo obsesivní záležitost, v níž neuvidíte postavy upřímně se smát, nevykazují v podstatě žádnou radost, jde z nich depresivní chlad. Většina scén je postavena na specifických dialozích, pronášených (záměrně) nezúčastněnou formou, které už diváci důvěrně budou znát z předchozího Lanthimosova opusu "Humr". Netradiční kamera často snímá postavy hypnoticky staticky a zpovzdálí. Zapomeňte na tempo, dynamiku, vysvětlující doslovnost a racionální podstatu. Plazení děcek následkem choroby bylo hnusnější než detailní záběr na otevřený hrudník s tepajícím srdcem z úvodu filmu. A proč režisér zvolil pro svůj film netradiční název, když výskyt nějakého "dvanácteráka" nezaznamenáte, to už si jistě vyhledáte sami. Co třeba převedení řecké tragédie do netradiční filmové řeči, že. Zdráhám se napsat, zda se jedná o pozoruhodný film, nebo jen režisérovi excelentně ruplo v bedně. Pravda bude někde uprostřed. A přeci vám přeji s tímhle dílem (ne)příjemný hypnotický stav a pár spolykaných artových spermií k tomu. 7/10 (17.12.2017)

Výtečně natočená šílenost. Morální studie, kterak chyba z minulosti ohrožuje vše, na čem záleží: rodinu, manželství, kariéru. Uznávaný kardiochirurg a oftalmoložka, dvě šikovné děti, velký barák, luxusní auta, postavení. A taky trochu sterilní vztahy a absence emocí. Formální objetí nebo projev citu, podivné chování, podezřele přepálená vzájemná zdvořilost. O oné nikdy nepřiznané chybě je lepší předem nevědět. Ani o tom, jakou roli v příběhu sehraje démonický nešťastník Barry Keoghan. Osobně mě přilákali herci a řecký režisér Yorgos Lanthimos, kterého znám díky bizarnímu a vztahy studujícímu Humrovi. Pozvolný černohumorný absolutní rozpad dobře situované rodiny mě bavil. Stejně jako částečně bezemoční výkon hlavních postav (výborný Colin Farrell a Nicole Kidman). Stejně jako testování hranic publika. Stejně jako sebevědomě nepříjemná forma: plíživě depresivní hudba i zvuk a kubrickovsky nezúčastněná kamera á la The Shining, která postavy pronásleduje v zajímavých záběrech. Precizní Lanthimos má fajn myšlenku, možná ji probouzí až moc strojeně a uměle, ale já se rozhodně nenudil. Cukající koutky. Příjemně nepříjemná podívaná. (29.12.2017)

Zásadní sdělení letošního Be2Can je, že Farrell s Phoenixem si nechali narůst vousy a Schmarc svaly. Za mě to vyhrál Collin Farrell, protože svalům já nerozumím a vousů má Collin tolik, že ani nepoznáš, jestli se teda směje nebo co. Ale podle toho, co mu na talíř nakrájel režisér Yorgos Lanthimos se spíš nesměje, hele. Posvátný a porcovaný jelen je zlo. A všechno ve filmu je zlo. Hudba - zlo, kamera - zlo, špagety - úplný zlý zlo. Zlo, který je napěchovaný nespravedlností, i když se samo nazývá odplatou. Funny Games all over again. A víc k tomu ani slovo. Už k ději stačilo. Nechte vytáhnout karty film, protože ten hrozně moc chce vyprávět a umí to. Jasně, asi je tam strašně samoúčelnosti a na rozdíl od Humra to celé převyprávíte v jedný větě o šesti slovech, ale nějak mi to nevadí, nějak na to dlabu. Lanthimos ubral na divnosti a rozmáchlosti, za to přidal na ucelenosti. Vyšla mu z toho taková jednohubka, uvnitř který se lidi nemohoucně plazí po zemi a já na ni měl zrovna vohromnou chuť. Farrell se možná nesměje, ale já už to asi celý rozlousk. Yorgos Lanthimos se totiž směje ohromně. Houby horor, normální vtip je to...jen si celou dobu říkáte, jestli se teda taky můžete smát nebo budete za psychopata. Pan Kastner vždycky říkával, že si každý z filmu odnese, co unese. A já se teď trochu bojím, co jsem to teda za člověka a co že to nesu. (30.10.2017)

Sterilní, ale v tomto případě povýšil Lanthimos sterilitu na přednost, protože to minimum emocí pak mělo téměř drtivý dopad. Někomu může vadit, že téma si těch vypjatých chvilek žádalo víc, ale mě ten nepřirozený klid všech zúčastněných a minimální hudební či spíš zvukový doprovod zcela vyhovoval. K hercům nemám nejmenší výhrady a pro mě byl jednoznačně největší hvězdou Barry Keoghan. Po Humrovi jsem byl hodně skeptický, ale tohle je velká paráda. 90% (28.12.2017)

Saw pro intelektuály. Krutá, znejišťující a filmařsky precizní moralita a snad i třídní satira (bohatí lidé ničí životy těm chudým a odmítají za to přijmout zodpovědnost), jejíž druhá polovina mi ale přišla monotónní jak trápením postav, tak stylem (pomalé nájezdy a odjezdy kamery, záběry z výšky, detaily tváří, nepříjemné atonální hudební kompozice, pořád dokola). Chápu, že ta mechaničnost struktury i hereckého projevu je součástí režisérova zlomyslného konceptu (na gradaci nebo katarzi zapomeňte), ale jednak film zbavuje jakéhokoliv dramatického napětí a vytváří dojem, že se společně s postavami nikam nevyvíjí, jednak rozmělňuje sdělení. Nepřišlo mi, že by film po odhalení ústředního dilematu říkal ještě něco nového (což byl asi důvod, proč Mirka Spáčilová z novinářské projekce prozřetelně odešla už po scéně, ve které Farrell synovi nutí donut), akorát se vzdaluje realitě a tím oslabuje sílu své výpovědi. Podobnost s Kubrickem nebo Hanekem je hlavně vnějšková, nikoliv v účinku, který ten film má na diváka. 70% (30.10.2017)