Šakalí léta

Šakalí léta sú dôvodom, prečo Hřebejkove filmy (až na výnimky) nemám rád. Ono sa  udalosti nejako udejú. A po x rokoch príde ambiciózny scenárista a režisér a vytvoria obraz tej doby. Obraz tak falošný, až hrôza. Ako človek, ktorého história zaujíma iba okrajovo a účelovo som ochotný prijať najrôznejšie príbehy z dôb dávno minulých. Ale nie som ochotný prijímať sfalšované verzie života v rokoch, ktoré si pamätám. To je prípad Šakalích let a čiastočne aj Pelíškov. (09.08.2021)

Muzikál na mne působí spíše jako oslava hudebního vrcholu Ivana Hlase. Začínající, dnes již klasické duo, Hřebejk - Jarchovský své schopnosti ukázali naplno později. I když jejich styl v tom nepochybně je. Lidský humor na pozadí krvavé doby, mládežnická rebelie způsobená rock´n´rollem - rozhodně lepší tři, ovšem výběr herců nebyl moc šťastný. Duo Abrhám - Dejdar je viditelně z jiného hereckého světa, než ostatní, možná kromě Špalka s několika kolegy, ale jinak se mi film nechce zarýt více do paměti a tím i do nutkání si ho pustit dobrovolně. (17.09.2011)

Šakalí léta svým spojením muzikálu s hraným filmem kupodivu nevýrazněji připomenou filmy Tomáše Vorla nebo divadelní představení divadla Sklep. Hřebejk ovšem není Vorel a jeho opus postrádá nadsázku, nutnou k tomuto dosti neorganickému spojení. Jistě, dalo by se tvrdit, že zde Hřebejk navazuje na starší české muzikály, především na Starce na chmelu, ale to by muselo být ve filmu té hudby víc a lépe zvládnuté a hrané pasáže by se naopak musely s hudbou lépe propojovat, nikoli vytvářet v podstatě autonomní příběh, který by se obešel i bez hudebních "vložek". Totéž lze ostatně říci i v případě, že by Hřebejk inspiračně pohlížel ještě výš, k americkým filmovým muzikálům, například k Formanovým Vlasům, jež filmové pojetí hudebních pasáží Šakalích let v něčem také připomenou. Nejen hudební, ale ani hrané pasáže nejsou herecky rozhodně stoprocentní. Některé scény jsou dějově nepřehledné, střih je notně ledabylý, hercům je čas od času neuvěřitelně špatně rozumět, takže se divák místy chtě nechtě poněkud ztrácí. Výsledkem je nezvládnutý mix muzikálu a komedie, který nedrží příliš pohromadě a nemá vlastně ani přílišnou dějovou logiku. Samostatnou kapitolou je pak závěr filmu, jemuž sice na jedné straně nelze upřít velkolepé finále, dokonce vlastně dvojité až trojité, ale který také působí dojmem čiré fantasy, v níž tvůrci zpočátku pracně budovaný dobový rámec zcela zazdí. Jistě, i tady se lze vymlouvat na autorskou svobodu a právo vytvářet autonomní příběh, ale obávám se, že v tomhle případě by bylo podobné tvrzení čirým alibismem... Celkově je film kvalitativně velmi nevyvážený a slušně natočené scény střídají scény natočené velmi špatně, ostatně, u Hřebejka žádný div... Celkový dojem: 65% (22.01.2012)

No tak tohle me teda zrovna dvakrat nechytlo. Par scen je sice fajn, obcas padne nakej slusnej vtipek a az na vyjimky jsou pisnicky chytlavy, ale jako celek se o nic extra nejedna. Obcas to na sebe moc nenavazuje, chvilema je film zmatenej, takze sem obcas vubec nevedel, co se to zrovna deje a navic slyset skoro ode vsech zpivat Ivana Hlase taky neni idealni. Navic docela slusnej Dejdar ma dost malo prostoru. Ale potesil me Abrham, jeho postava ma fakt hodne velkej vtipnej potencial. Ne, ze by to bylo vylozene spatny, jen jsem cekal vic. Lepsi 3*. (16.02.2008)

Na mě moc dejdarovský, barevný, ulítlý a přemrštěný. Ovšem potencionál Jana Hřebejka se už i zde objevuje a vlastně i tehdy se dalo předpokládat, že nás s tímto režisérem čekají velké filmy. Muzikály moc rád nemám, až na výjimky typu Pomády či z českého prostředí snesu Starce na chmelu, tady se ovšem musí smeknout před dvěmi písničkami. Tou první je "Jednou mi fort povídá", ze které čiší plno nespoutaného elánu a hlavním trhákem celého filmu je pak song "Na kolena", čímž celý film vygraduje a divák tak dostává slastné zadostiučinění v podobě odvety všem těm komunistickým páprdům. Věřím, že v roce 1993 to muselo být opravdu silné. Ovšem dnes, když mírně řečeno veškeré nadšení už opadlo, to působí hodně staře. Každopádně toto filmařům nevyčítám, to je věc doby. Ale co nemůžu odpustit, je fakt, že padesátá léta v Americe nejsou padesátá léta v Československu. Doba písniček, tance a veselí - tak to padesátky u nás rozhodně nejsou (teda pokud nepočítám tanečky v rámci budování naší vlasti). Padesátky jsou bohužel příliš smutné a šedé, než aby se dalo uvěřit tomu, že tady někde skotačili týpci podobní Elvisovi. (05.12.2013)