Vlákna

Nečekaně dobrý, ba vynikající film, mistrovsky sevřený pěknou úvodní scénou a závěrečnou vteřinou. Co se meziděje týká, ten razantně smetává ze stolu celý žánr tzv. apokalyptických či katastrofických bijáků. Ne tak, že by je "překračoval" či "přečníval". Prostě zneplatňuje žánr. (Zdravím Shadwelle.) Bezprostředně po svém uvedení byl prý v Británii zakázán. Jest se ptát, zda z důvodu nějakého plašení veřejnosti, či zda proto, jak dokumentuje organizaci naší bezmocnosti. (21.08.2013)

Chirurgicky přesné a přitom naprosto nekompromisní. Do přímého kontaktu tvůrci staví dopady na celou společnost, kdy uvádí, co a jak dlouho se po jaderném útoku bude dít, což dokládají "stroze" a výstižně na titulcích s konkrétními čísly a dalšími informacemi. Poté deklarují dopad na životech vybraných jedinců, přičemž tímto kombinováním je film naprosto unikátním. O nějakém ztotožnění se s postavami nemůže být řeč, protože film i výběrem tématu a zpracováním se zejména v druhé polovině převrací do silně dokumentární formy a už "jen sčítá" následky obrovské katastrofy, která ovlivní lidstvo na mnoho let. (30.06.2013)

Dost drsný britský snímek znázorňující následky fiktivní jaderné války v 80. letech. Začne to malými provokacemi a končí to naprostým zničením. Samozřejmě tomu nelze odpustit jistý propagandistický motiv. Působí to ale dost věrohodně, možná by to takto vážně vypadalo po nukleární válce. Naprostý úpadek lidské společnosti, veškeré infrastruktury a základních lidských hodnot. Snad se toho nedožijeme... "De to sem!" (01.12.2019)

Enormně dobré a záslužné po stránce sdělení, obzvlášť druhá (postapokalyptická) část je velmi, velmi... poučná (byť je možná až příliš zhuštěná - vzhledem k časovému rozptylu víc jak deseti let se v ní skrývá potenciál i na několikadílnou minisérii). Jako snímek na pomezí hraného filmu a dokumentární "rekonstrukce" jsou Vlákna taktéž vynikající (zejména pak s přihlédnutím k faktu, že se jedná o televizní počin!) - koncepčně smysluplná, realizačně vysoce působivá (minimalismus, např. v používání čb fotografií, zde nejen, že není překážkou, ale naopak spíše výhodou), divácky zdrcující (některé slabší povahy to možná ani nebudou mít sílu dokoukat). Osobně mě to úplně nezválcovalo, ale to bude patrně tím, že mi scházel větší důraz na (hlavní) postavy (takže mi pak na jejich drastických osudech až tolik nezáleželo) a malinko mám problém i s poněkud jednolitou atmosférou - přišla mi dost šedivá a deprimující už od začátku, kdy se ještě nic vysloveně katastrofického a děsivého neděje. Zřejmě proto na mě ta následná zcela bezútěšná vize postupného konce civilizace nedopadla až tak mocně a drtivě, jako na většinu diváků. 85 % (18.06.2019)

"In these early stages the symptoms of radiation sickness and the symptoms of panic are identical." Znepokojivě působivé. A to i z dnešního pohledu. Jak to asi muselo působit v době vzniku, to si ani nechci představovat. Při sledování jsem tak nějak bral za hotové, že se na scénáři podílel Robert Merle. Tématem, zpracováním skrze využívání dokumentárních vsuvek, charaktery i vyzněním, to je vše jak z jeho pera. Dokumentární vstupy tvoří spolu se zachycením osudů dvou obyčejných rodin z Sheffieldu apokalyptickou ságu "před, při a po". A že to je televizní film? V tom je největší výhoda, jelikož právě onen televizní minimalismus tomu dodává naprosto výjimečný punc realičnosti. Nemluvě o geniálně výmluvném využívání ticha. To vše platí až do doby kdy se Ruth vydá do trosek hledat Jimmyho. V té scéně je prostě naprosto vše a v jejím stínu je pak závěrečná půlhodina již pouze lacině doslovná a v běhu událostí přespříliš zkratkovitá. Bohužel tak poněkud kazí jinak fenomenální dojem. (27.01.2008)