Dopisy mrtvého

Nepekné ako má byť. Len tá dvojica doslovných (i keď podnetných) zhrnutí mi tu nezapadla, pôsobia rušivo. Na druhej strane sú ale Listy mŕtveho úprimným naliehaním na svedomie ľudstva, dá sa pochopiť že im to občas skĺzlo do doslovnosti. Možno ani neskĺzlo, možno to takto prístupnejšie vyriešili vedome. [70%] (10.05.2010)

Obraz zpustošeného světa po jaderné válce. Scénář zajímavý i herecký výběr ucházející, ale chybí zde právě pohled na zpustošenou zemi, pohled na bortící se společnost a následky této zkázy. Jediný dohromady asi tříminutový výlet doktora Larsena na černý trh a do dětské nemocnice vydá za celý film plný monologu a dialogu vedených v atomovém krytu. (22.11.2014)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)

Vrcholným produktem naší civilizace nejsou umělecká díla, vědecké teorie, prodlužování života farmaky, přesunování válečných konfliktů na periferie, ani muzeifikace přírody. Je to konzum, který nemá, a nikdy neměl,svého přirozeného nepřítele. Brzy se pod diktát konzumu dostane celá planeta - samozřejmě až na pár nepodstatných výjimek, které se povezou až na jeho chvostě. Co bude potom je dobře zdokumentováno už teď. "Dopisy" natočené v rámci jedinečné ruské tradice Tarkovskij-Sokurov ukazují konzum obrácený naruby (atomová válka je zde důsledkem, nikoli příčinou): místo barevných fasád domů vytrhané betonové bloky prorostlé dráty, místo nablýskaných aut jejich zdeformované vnitřnosti, místo zahrad s jezírky smrduté kalužiny... ...a místo lidí? Zase jen lidi, pokud zůstali naživu. Scénáristé Boris Strugackij a Konstantin Lopušanskij je generačně vymezují: starci s hrdou rezignací odcházejí do hrobu, střední generace si dělá ještě jakous-takous naději, mládí jde vpřed. (22.09.2014)

Svět sežehl požár jaderné války. Lidstvo bylo sraženo na úroveň, z níž se už možná nikdy nezvedne, ale stále přežívají ti, co si to odmítají přiznat. Jiní se ztratili ve vzpomínkách na lepší časy a dodávají si odvahu patetickými proslovy o humanismu. Další plánují odvrhnout hodnoty které katastrofálně selhaly, a plánují novou společnost. Nemilosrdnou, morálně pustou, ale silnou. Konstantin Lopušanskij natočil neradostnou vizi budoucnosti, jenž není lehká na sledování. Nejen kvůli depresivní atmosféře, ale i pro svébytné zpracování. Dokonce i polodukumentární Threads jsou v určitém ohledu mnohem filmovější. O její působivosti a myšlenkové hloubce ovšem nemůže být pochyb. (22.11.2021)