Cukrová bouda

"Ty stromky nesázíš pro sebe ani pro mě, ale pro lidi, co sem přijdou možná tak za sto let. Stejnak to bude ksindl." ____ Poměrně deprimující poetický memoár z dob poválečného Československa, respektive ze severomoravského pohraničí, který je v podstatě méně známým starším bratříčkem kultovního snímku 'Smrt krásných srnců' - a je samozřejmě plnohodnotnou adaptací literární předlohy od Vladimíra Körnera. Karel Kachyňa zde svou typicky numinózní stylistikou bravurně vykreslil milieu severomoravských luhů a hájů a sociologickou náturu prostřednictvím svých signifikantních rysů - tedy pesimistických postav, lehce absurdní nihilistické nadsázky a komediálních hyperbol, chladné saturace barev, a především pak tísnivé kamery Jana Čuříka která jen umocňuje pocit sklíčenosti - jedinou výjimkou je tentokrát fakt, že děj je vyprávěný atypickou optikou, a to z dětské perspektivy Michala Dlouhého - což jen efektivně umocňuje zásadní motiv snímku - čímž je žalostný stesk po otci. Když navíc vezmu v potaz dobu vzniku a scény odehrávající se v dezolátně zdevastovaných lesech (nejspíš poblíž Jeseníků), tak si stále víc a víc uvědomuju, že do českých lesů smrky fakticky nepatří - a já sám vím o čem mluvím. Palec hore za obnažené vnady Jany Švandové.... VERDIKT: 8,5 kůrovců z 10 [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Za poslední tři měsíce jsem měl štěstí vidět skoro všechny legendární adaptace Vladimíra Kornera. Je docela zajímavé sledovat, jak se s materiálem režiséři vypořádali po svém. Kachyňova Cukrová bouda je milý, neškodný film podmalovaný povznášející hudbou Luboše Fišera, vyprávěný z naivní dětské perspektivy. Není to tak úplně na čtyři hvězdičky, ale dobrý. Ovšem s hardcore nadupaným Zánikem samoty Berhof se to nedá srovnávat, Kachyňa je prostě takovej laskavej strejda. (17.01.2010)

Preciznost a důslednost režiséra Kachyni, se nevyhnula ani tomuto snímku. Doba před okupační, ve filmu Lásky mezi kapkami deště, byla podchycená výborně. Doba po okupační, v podání pana Kachyni, je na tom stejně. Film má několik silných faktorů. I když se v podstatě jedná o válečný film, není zasažen žádnou agitační nutností, dokonalý obraz událostí minulých, v každodenním životě přítomném a dětský pohled na dění kolem sebe. Děj se nádherně vyvíjí a má své dramatické i humorné části. Tehdejší silné dilema česko-německé národnosti v podání pana Macháčka a největší dramatická role Jany Švandové, jsou také zárukou silných kvalit. Opravdu klasická práce Karla Kachyni a výborný námět. Pro milovníka československých filmů nádherná podívaná. (01.10.2012)

Kachyňovo vidění války ve spolupráci s různými scénáristy ( Jan Procházka, Ota Pavel, Věra Sládková) je pokaždé působivé. Stejně tak Körnerovy válečné příběhy režírované Milanem Cieslarem, Jiřím Svobodou nebo Františkem Vláčilem jsou výtečné. Vzájemná spolupráce vyznívá víc kachyňovsky (cesta lesem připomene Kočár do Vídně, motiv ryb Zlaté úhoře). Körner vystupuje silně autobiografickým prvkem - 7.5.1945 mu zemřel otec. Výborné herecké výkony jak dětských aktérů, tak ústřední dvojice Macháček - Švandová. Výborná kamera - dotažený smysl pro detail, úsporné dialogy, podmanivá hudba Luboše Fišera. (21.06.2010)

První poválečné dny v pohraničí někde uprostře Jeseníků. Myslím, že bližší specifikace ani není nutná. Film je postaven hereckých výkonech. To se týká jak dospělých herců (Švandová, Macháček), tak i těch dětských (Michal Dlouhý). Právě skrze dětské oči můžeme komorně laděný příběh sledovat. Postava Michala Dlouhého velmi citlivě vnímá dramatické situace v nelehké době, které se kolem něho a jeho rodiny dějí. Z Miroslava Macháčka šel chvilkami až strach. Dočkala jsem se tu i poetických scén, ale těch bylo na můj vkus až příliš. Narušovali mi celistvost celého filmu. Jinou výtku nemám a ani ji hledat nebudu, protože film si to nezaslouží. (30.03.2016)