Matrix Resurrections

Čtvrtý "Matrix" přichází s ambicí ukázat, co se od zdánlivě posledního Neova vydechnutí událo ve všech světech, tedy ne jen těch filmových uvnitř "Matrixů" a v Matrixu, ale také těch filmařských i diváckých vně. Jenže mnohem podnětnější než to, co nový film doslovně předkládá v konkrétních dialozích a scénách, se ukazuje to, co zpřítomňuje mimoděk. Hodně se vyzdvihuje, jak si Lana s předjímanou absolutní tvůrčí kontrolou dovolila drzý vtípek na úkor Hollywoodu a jeho soudobých trendů a honby za diváckým komfortem. Navzdory všemu ovšem "Matrix Resurrections" nepředstavuje zvěstovanou anomálii, ale nakonec zůstává do značné míry jen dalším projevem systému. Největším výrazem tvůrčí svobody v rámci matrixové franšízy zůstává jurodivý třetí díl, který zcela navzdory všemu a všem kráčí svou prozářenou cestou techno-new age étosu a estetiky ve stylu Strážné věže. Nový "Matrix" naopak pozoruhodně všechny tyto roviny ignoruje. Namísto spirituality a filosofie se babrá v otázkách ryze světských, a to navíc virtuálních. Ale zatímco pro někoho toto bude potvrzením úpadku dnešního světa z výšin myšlení do sebezahleděného předvádění vlastní rádoby sofistikovanosti, o krok dál se nám může vyjevit snaha o probuzení právě onoho dnešního světa. Religionističtí vykladači původní trilogie, podle kterých její díly korespondují se stupni prozření, rozporování a osvícení, to mohou vnímat jako zpátečnický krok, že se série z nirvány vrací zpět k věcem přízemním; zpět na ten marketingově proklamovaný začátek. Právě že to možná je přesně ono, co dnešní svět potřebuje. Ne přejímat starého mesiáše ze staré doby, ale pochopit, že současná fáze společnosti není pořád žádnou dokonalostí, že pravý progres - technický i myšlenkový  -nikdy nekončí, respektive že jsme v lepším případě pořád jen na začátku, pouze s posunutou startovní pozicí. Podobně je tomu pak i se vším, co od nového "Matrixu" diváci očekávají - alespoň ve smyslu našich očekávání a toho, kam naopak míří Lana Wachowski. Kdo si předchozí tři díly spojuje s inovací, respektive progresem v oblasti akčních scén, ten bude rozčarován či vyloženě nasraný tím, jak se mu čtyřka konfrontačně vysmívá. Kdo ale od tvorby Wachowských očekává právě ono kráčení novými směry (na základě asimilace pokroku učiněného jinými dříve), zklamán nebude. Wachowské už dávno nezajímají akční scény, ale možnosti vyprávění a zobrazení pohybu, ideálně pak skloubení obojího. Proto sice může zarazit, že "Matrix Resurrections" pramálo využívá Reevesovo nalevelování fyzických dovedností z let práce na sérii "John Wick". Některé akční scény dokonce působí vyloženě odfláknuté. Ale z celkového pohledu lze spíše říci, že korespondují s postupným rozpomínáním se Nea na jeho schopnosti a že jim právě už nejde o to, dělat z akce atrakci, protože to už tu bylo. O to víc film fascinuje v klíčové časově i prostorově rozložené dialogové scéně a jejích variacích, kde se koná ona revoluce výrazových prostředků. Čtvrtý "Matrix" je v mnoha ohledech ještě rozkolísanější a v jednotlivostech problematičtější jízda než poslední projekty Wachowských před ním, ale opět platí, že přináší něco nového, neviděného, fascinujícího a podnětného. (31.12.2021) (méně) (více)

(Do vět seskupené analytické postřehy a metakritické špílce.) Žijící meme Slavoj Žižek v souvislosti s prvním MATRIXEM uvedl, že film je určený pro dva typy publika: idioty, kteří jsou cílovkou, a pseudointelektuály, kteří budou prezentovat svou obeznámenost různými náboženskými, filozofickými, společenskými ad. koncepty, protože snímek v tomto funguje jako Rorschachův test. Svou neomarxistickou interpretací prvních dvou dílů se následně přiřadil ke druhé skupině diváctva. Výklad slovinského socialisty je v RESURRECTIONS nepřímo zmiňován. (Nikoliv v toaletní scéně Morfeem, jak tvrdí někteří pseudointelektuální publicisté, protože ta odkazuje na výrok Karla Marxe o tragédii a frašce. Chápu ale, že vousatí a pupkatí rudoši jsou ve svátečním období Santa Clause snadno zaměnitelní.) Kdybych měl parafrázovat popfilozofického požírače hotdogů, MATRIX RESURRECTIONS v prvé řadě není pro "idioty", což bych pro potřeby komentáře přeložil méně ofenzivně do ecovského pojmu "naivní publikum", které má potřebu podléhat fikci a je iritováno čímkoliv rozrušujícím, vybočujícím z dobových norem. Pseudointelektuál*ky, transformovaní*é na pseudoprogresivist*k*y, si i tentokrát něco najdou. Vyložit snímek třeba prostřednictvím queer čtení jako trans nevyžaduje moc velkého úsilí. Vše - odmítnutí dead-namingu ze strany Trinity/Tiffany i Strojů, Thomasova/Neova tělesná dysmorfie při pohledech do zrcadla, jezení modrých pilulek, nestálost a mnohost identit v případě Morfea/Smitha anebo Trinity/Tiffany/Bugs - je velmi explicitní (stejně jako kritika neoliberalismu na příkladu korporátní kultury a komodifikace značek).__________ Co zůstává stranou dojmů zhrzeného naivního publika a pseudoprogresivistů/ek, je estetická pozoruhodnost a výlučnost MATRIX RESURRECTIONS. Pro Wachowskou platí, že žánrové vyprávění jí je pouze záminkou k experimentování: 1.) experimentování s možnostmi vůči klasicismu se vymezujícího vyprávění (např. mind-game u MATRIXU či síťová narace u ATLASU MRAKŮ a SENSE8); 2.) experimentování s dějinami audiovize (např. pastiše - neonoir revidující reprezentaci a úlohu femme fatale a homme fatale v PASTI); 3.) experimentování s montáží (např. různé stíračky objektem ve SPEED RACEROVI, několik žánrově, časově a prostorově odlišených linií sbíhajících se v ATLASU MRAKU, různé typy - intelektuální, senzuální - montáže v SENSE8); 4.) experimentování s médiem a rozmanitými mediálními relacemi (např. MATRIX nabývající podobu zfilmovaného grafického románu s důrazem na rozfázování až zastavení času, transmedialita matrixovské franšízy, adaptování postupů z mangy a anime do hraného počinu ve SPEED RACEROVI). Hlavní důvod krajně rozporuplného přijetí RESURRECTIONS shledávám v kontroverzním rozhodnutí souvisejícím s bodem č. 2 (experimentování s dějinami audiovize), protože tentokrát se Wachowská se svým spisovatelsko-scenáristickým týmem rozhodla vztahovat k matrixovské franšíze jako popkulturnímu produktu a symptomu doby, který je podrobován jízlivému komentáři i kritice, rekontextualizaci a revizi. Zatímco MATRIX odkazoval na Baudrillardovu koncepci simulací a simulaker, kterou simplifikoval až dezinterpretoval svým alespoň v jedničce dodržovaným binárním pojetím, RESURRECTIONS jakoby vycházelo z věty zmíněného filozofického béčka o nostalgii, která sílí tím víc, čím ustupuje realita - a zároveň jízlivě reagovala na Baudrillardovu kritiku matrixovské trilogie, že jsou to díla, která by Matrix vyprodukoval o sobě samém. Přitom jde o rekonstrukci i dekonstrukci v jednom: např. první korporátní akt RESURRECTIONS upomíná na MATRIX, který spadal k trendu cubicle movies satirizujících korporáty, ale tentokrát se glosuje a satirizuje korporátní nostalgie po značkách.__________ Ať se k dané odvážné volbě posílení metafikčnosti kdokoliv postaví jakkoliv, RESURRECTIONS nelze upřít formální nápaditost a pozoruhodnost, byť tak mnozí esteticky necitliví činí. (Mmch metafikce je filmovědný pojem, který mnozí komentátoři marně hledají, protože "meta" samo o sobě nic neznamená, jelikož předložka znamenající "o/přesahující něco" bez následného kořene slova vypovídá leda o bezmyšlenkovitém přejímání anglicismů s původními řeckými kořeny. Navíc metafikční byla už matrixovská trilogie, nikoliv ale tak výrazně: tematizovala mytickou cestu hrdiny a věci s daným paradigmatem spojené, predestinaci, kauzalitu apod.) Co se týče oné formální výlučnosti, například velmi uvědoměle se pracuje s několika typy obrazů: 1.) ty, které svým napodobováním upomínají na dřívější matrixovské texty (např. variace matrixovského prologu, variace chateu bitky z RELOADED), ale pojímají je esteticky schválně jinak (modré tónování nahrazující zelenou, vyprázděnost mizanscény oproti její přebujelosti...); 2.) ty, které jsou přiznaně digitální, následkem čehož distancují publikum (simulace jako souboj v dojo, spřádání plánů nad studnou); 3.) ty, které pracují s autentizujícími postupy - přírodní a přirozené svícení v podobě paprsků slunce, osvětlení pomocí pouličních zdrojů, baterek na puškách anebo výbuchů, což naopak publikum spíše vtahuje; 4.) ty, které kombinují uvedené, následkem čehož je diváctvo vtahováno i vyhazováno při sledování.__________ Zvolený postup nemusí a taky nesedne každému, ale je jedním z příkladů estetické pozoruhodnosti, protože většina zejména superhrdinských blockbusterů poslední dekádu desaturuje obraz ve snaze docílit zdání fotorealističnosti triků. Zato RESURRECTIONS pracuje spíše s teplou barevnou paletou (významotvorné nakládání s modrou a červenou i žlutou) a výraznými kontrasty (extrémně nízká hloubka ostrosti v dialogových scénách a naopak extrémní hloubka ostrosti ve /velkých/ celcích, přidávání matrixovského kódu do obrazu s přirozeným zdrojem světla), hyperrealistické triky přiznává, staví na odiv a pojednává o nich (např. anti-bullet-time).__________ Co do práce s časem a prostorem jde znovu o malou revoluci, po které v souvislosti s akcí volají esteticky necitliví fanoušci. Jenom telegraficky, co mě zrovna napadá z toho na úrovni stylu pozoruhodného anebo jednoduše nápaditého: přechody mezi několika geograficky vzdálenými prostory v rámci jednoho záběru (Kulešov upgraded); přeplněnost figur v předkamerovém prostoru s řadou vtipných detailů v rekvizitách anebo kostýmech u atrakčních sekvencí; předkamerový prostor rekonstruující a zároveň dekonstruující povědomé z předchozích částí (Merovejec potřebující nákladnou rekonstrukci, zatímco Morfeus, Neo a Smith svádí bitku evokující scenérií tu ze záchodků a stanice metra z jedničky a závěrečnou ze skladu z trojky); vnitrozáběrová montáž přímo užívající záběry z předchozích částí a komentujících zrádnost nostalgie (stejně tak ta práce s odrazovými plochami v prvních dvou aktech!); cyklická montáž věci s mírnými variacemi opakující na místo rozvíjení dění v čase (např. "Morfeova/Smithova" krátká montáž a Thomasova/Neova montáž ke konci prvního aktu - včetně variování napříč těmito montážemi, viz "Morfeus" a "Thomas" před zrcadlem a v tělocvičně); různé pojetí temporality v prostoru (viz anti-bullet-time: tři různé rychlosti pohybu v časo-prostoru, přičemž jsou do toho ještě vloženy flashbacky, nebo Wachowských oblíbená montáž plánování, která zde zabere celých deset minut projekce a střídá několik časových a prostorových rovin)... Plus mě nemálo baví práce s hudbou. Tou, která není součástí světa příběhu a která překvapivým způsobem upomíná na témata a motivy skladatele Dona Davise (agentské/Smithovo téma zazní při objevení se Morfea před Bugs, naopak milostné a hrdinské je zužitkováno v klimaxu s novým vyzněním). I tou, která je součástí světa příběh a k níž se přistupuje podobně hravě jako k orchestrální (např. Thomas poslouchající v kanclu Propellerheads, White Rabbit užité u nostalgického traileru zde zní v montáži vysmívající se představám publika a korporátu o tom, co by sequel ne/měl obsahovat).__________ Pokud bych měl přistoupit na argumentaci postav v rámci metafikční roviny snímku, že populární kultura je založena na neustálém převypravování, leda se mění tváře, scenérie a někdy vyznění, platí následující: Wachowská dosahuje originality ne nutně myšlenkové (fuck off idiotům užívajících nic-protože-všechno-znamenající-nálepku "woke" jako odsudek ale cením), nýbrž filmařské. A nezapomíná přitom být hravá. I proto je spolu s podobně konceptuálně odvážným ČASEM od Shyamalana pro mě MATRIX RESURRECTIONS nejlepším kinofilmem tohoto roku. (24.12.2021) (méně) (více)