Najal jsem si vraha

Můj třetí pokus o Akiho Kaurismäkiho. S tímhle pánem to asi dohromady nikdy nedám, minimálně skrze jeho filmy a podivný smysl pro humor ne. Nechal jsem se přesvědčit nadšenými uživatelkami z diskuze o francouzské kinematografii a na doporučení zhlédnout tento film. Ale žádná sláva se nekonala, téma náhlého vyhazovu ze zaměstnání je sice nesmírně nadčasové, nicméně o tematicky zajímavý film se ve výsledku dle mého názoru příliš nejedná. Působí na mne vyprázdněným dojmem: průměrné dialogy, dlouhé mlčení, statické záběry, schválně natahované scény, minimum napětí... a s výjimkou dvou neúspěšných pokusů hlavní postavy o sebevraždu žádné momenty k zasmání či alespoň pobavení, což vzhledem k tomu, že mělo jít o komedii, je v kombinaci s nudným dějem asi to nejhorší. Na předchozích dvou komedií od AK se mi líbila černobílá kamera a hudba, zde Aki točil v barvách, zbyla tedy ta hudba, kterou šlo poslouchat. Ač přiznám se, taky nepobírám, proč okamžitě po sebevraždě jedné z hlavních postav na konec přišla tak veselá odvazová písnička. Šlo se dívat i na Léauda v hl. roli, nepředstavitelně horší bylo poslouchat jeho angličtinu se šíleným přízvukem (bez ohledu na to, že v roli cizince mohlo jít o záměr). Uznávám, že své osobité umělecké kvality to má, chvílemi na mne ta podivná atmosféra dokázala působit, ale jinak se asi bez cinefilních skvostů podobného ražení dokážu obejít. A mimochodem, i ta rádoby "femme fatale" působila na mě absolutně nepřítažlivě. 40% (22.08.2020)

Zatím jasně nejslabší z mistrových snímků. Jean - Pierre Léaud je skvělý ve francouzštině, ale špatný v angličtině a navíc mám pocit, že mu Kaurismakiho filmy moc nesedí. Atmosféra není pohlcující jak jsem zvyklý z jiných filmů, a humor je skoro nepřítomný. Pár scén je dokonalých a Kaurismakiho rukopis je pořád silně čitelný, ale víc než průměr to není. Tentokrát film nezachraňují jindy výborní herci. (04.09.2011)

Kaurismäkiho hra s filmem-noir. Tradičně málomluvní osamělí hrdinové v ošuntělých ulicích a bytech Londýna rozehrávají zápletku jak ze situační komedie, která sice vypadá vážně, ale autor na diváky neustále pomrkává a i díky tomu je film, který začal jako existenciální depka, něco mezi poctou klasickému žánru a jeho svéráznou parodií. Já se každopádně bavil dobře. (17.03.2010)

Komedie? No nevím nevím, mně do smíchu moc, věru, nebylo, ba naopak. Což nemyslím jako mínus, ani jsem od tohoto snímku nic takového nečekala. I když, občas mi některé scény dokázaly vyloudit menší či dokonce větší úsměv, to nemohu (a ani nechci) popřít. ;-) Především mi bylo ale hodně smutno. Zejména, když někdo dokáže po 15 letech, s cynickým výrazem a takřka bez mrknutí oka, vyrazit spolehlivého, věrného zaměstnance. A ještě více z jeho reakce na to (i když to patrně nebyl jediný důvod, jako spíše poslední kapka). Ale jo, našlo by se občas něco "hořce úsměvného", např. nevydařené pokusy o sebevraždu. No ale především mne nejvíce nadchnul Jean-Pierre Léaud (mám dojem, že jsem ho snad i poprvé slyšela mluvit anglicky ;-)), na něj mám prostě po všech stránkách slabost. ;-) On snad nemůže zklamat nikde, i kdyby účinkoval třeba v reklamě na dámské hygienické potřeby. :-D I tu cigaretu umí držet tak nějak hodně zajímavě, ležérně a sexy. :-D Sexy ležérně. :-DD Moc se mi líbila i jeho půvabná filmová partnerka. Obzvláště pak musím vypíchnout scény jejich sblížení, kdy nebylo vůbec potřeba nic intimního ukazovat, bohatě stačil krásný polibek, objetí, a každému normálně smýšlejícímu člověku muselo být jasné, co spolu asi provádějí, že neháčkují pléd. :-D Ach, jak já bych tuze ráda s Jeankem Léaudem háčkovala pléd... :-DDD (14.08.2020)

Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...) (22.06.2008)