Norimberský proces

Tretí sled Norimberských procesov, kedy sa už nesúdili navyšší nacistickí pohlavári, ale tí, čo boli v pozadí. V tomto prípade sudcovia. Sudcovia, ktorí trestali ľudí kvôli ich rase. názorom, mentálnej zaostalosti ... Súdili ich podľa vtedy platných zákonov. Aký trest im dať? ... Myšlienky, ktoré zazneli vo filme,a majú hlboký význam. O vine. o presvedčení, o morálke i rozdelení povojnového sveta. A ten, ktor dúfal v čistotu ponorimberskej doby, tak toho vyvedú z omylu posledné titulky, ktoré sú vo filme. .... (27.07.2011)

Kramer na začátku šedesátek vytvořil hned dva zásadní kousky ze žánru soudního dramatu. Zatímco, u Kdo seje vítr jsem měl dojem, že po stránce scénáře se film povedl, ale Kramer odvedl vcelku rutinní práci (statické kompozice podobné období klasického Hollywoodu), Norimberský proces, to je úplně jinej šálek kávy. Strhující drama, podtrhnuté vynikajícími hereckými výkony, je zajímavé i formálně. Kromě precizní kompozice a nápaditých kamerových jízd, je tu použivána dramatickým způsobem transfokace na obličeje postav. Kromě prvku napětí mívá často i jinou funkci. Například na začátku všichni Němci mluví německy a co říkají se dovídáme až z překladu do angličtiny. To by ale film nesnesitelně protahovalo. Proto je použita transfokace na obličej německého obhájce a zvuk se po ní zcela organicky přepne do angličtiny. Divák snadno pochopí, proč tomu tak je a jakou funkci tím plní. Další důležitý rozdíl oproti Kdo seje vítr tkví v morální nejednoznačnosti charakterů i celého vyznění snímku (zejména pak finále). Tím se Norimberský proces víc přibližuje Michalkovovu remaku Dvanácti rozhněvaných mužů. (28.07.2012)

Moc ráda bych sem napsala nějaký smysluplný komentář, ale ani to sebelepší hodnocení se nemůže vyrovnat síle, opravdovosti a obrovskému poselství, které tento film, jako jeden z mála, nese. A přesto mi přijde jaksi málo dát tu pět hvězdiček a jít dál k dalším filmům. V hlavě mám spoustu myšlenek a těch, které jsem z filmu po jeho prvním zhlédnutí nevyčetla, je mnohonásobně víc. Přijde mi, že by se snímek dal po každé minutě zastavit a o těch pár větách, co divák uslyší, minimálně dvě hodiny polemizovat... Tři roky po válce, při slavném norimberském soudu, sršela mezi lidmi na celém světě spousta rozdílných názorů a pohledů na věc, sami obžalovaní měli různorodé pocity ohledně minulosti, široká veřejnost jiné postoje ke spravedlnosti, lidským právům i vztahu k národu. Obrovské množství úhlů pohledů se dá ovšem najít i mezi těmi nejlepšími soudci a obhájci. Jeden ze soudců veřejně odsuzuje závěrečný rozsudek slovy o tom, že teprve budoucnost přinese spravedlivý postoj k věci. Ovšem nejen v roce 1961, ale i dnes je pohledů na osoby zapletené v těch nejhrůznějších činek druhé světové války nespočet, je tedy nějaká šance, že soudcova slova budou někdy naplněna? (05.02.2011)

Převeliká škoda, že jsem stihnul jen druhou půli filmu. Přesto dávám plný počet bodů. Tentokrát jsem se necítil jako na hodině dějpisu, kdy mi režisér vypráví látku, ale jako kdybych byl přítomen diskuze s fundovanými lidmi plné nepřeberného množství názorů na danou situaci. Dle mého názoru je film ve svých stanoviscích až nečekaně objektivní. Černobílý je pouze obrazově. Vřele jej doporučuji. (29.04.2006)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)