Jan Palach
Jan Palach
Režie:
Robert SedláčekScénář:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (více)Obsahy(1)
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí… (Cinemart)
(více)Videa (2)
Recenze (390)
To, co zdánlivě chybělo v Hořícím keři, se snaží doplnit Sedláček. Nicméně náhodným obrazům ze života Jana Palacha se skutečně nedaří nabídnout ani hypotézu, natož konkrétní odpověď na tu základní otázku, proč se to zlomilo právě v něm. Osobně bych spíše uvítala filmy o jiných pochodních, například o Ryszardu Siwiecovi. ()
Dvě výborné scény: příjezd tanků a závěrečné upálení, což ale není úplně režisérova zásluha, tyto situace strhávají tak trochu samy o sobě (jakkoli jsou zároveň dobře natočené). Mezitím paběrkování a dramaturgická beznaděj (postavy se nahodile objevují a mizí, scény jsou zkratkovité nebo rovnou nesmyslné). Výsledkem je bezkrevný a plytký film, což je vzhledem k tématu celkem brutální fail. Jinak řečeno: snímek o statečnosti a odvaze natočený zcela sterilně a neinvenčně. ()
Je nebezpečné, když nám výjevy z dějin, a obzvlášť v jejich osobní a intimní rovině, ilustrují a pastelovými barvami kolorují prostřední umělci bez představivosti a s naprostou absencí citu pro ironii i zázračnou krásu života. Likviduje to v lidech odvahu, radost i touhu žít spolehlivěji než komunistické noviny. *** Zajímalo by mě, kdo si za čas ještě uvědomí, že ta pobledlá kombinace Mirka Dušína s trochu úchylným, samotářským, maminky poslušným, tajemně mlčenlivým až enigmatickým (čím méně to komplikujeme, tím snazší je napsat scénář) hochem topícím štěňátka, který co chvíli v životě náhodou naráží na zapalovače a obrázky ohně a pohybuje se neustále v prostředí, kde všichni od polské brigádnice ve Francii až po univerzitního pedela deklamují typizované a obsahově klíčové fráze jako vystřižené z Jiráskovy Filosofské historie a chodí prkenně a chovají se koženě, ať už mají po obrně nebo ne - že ta plakátová postavička mezi ostatními plakátovými postavičkami, která pronáší v absurdních momentech tak absurdní věty jako "Tak z mámy už je babička. To je dobře, těšila se na to. Zas bude mít okolo sebe malé děti, jak to má ráda." - že tahle postavička je od A po Z bezkrevný výtvor páně Sedláčka a nikoli živý, skutečný Palach tak, jak ho neznáme. *** Podle mě nám tímhle televizním dílkem Sedláček skutečnou představu Palacha a celé té doby nevratně zprznil vlastní banalitou a neschopností tak, jako kdyby Verneovky dali ilustrovat Bornovi. Když postavy provolávaly do skličujícího ticha věty jako "Tolik jsem vás zklamal, Jene?" nebo "Já nejsem mrzák! Já nejsem mrzák. Ty ses za mě normálně schoval, Honzo!", střídavě jsem protáčela panenky, skřípala zuby a nadávala Sedláčkovi do mamlasů, ale bylo mi hlavně smutno z toho, jak nám to voře. Klišé na klišé - tímhle se nelze inspirovat, ale hlavně je to tak načinčané, že to nepůjde vyhnat z hlavy. *** A to pomíjím, že Sedláček se ani neobtěžoval naznačit, že není a nikdy nebude úplně jasné, jak to vlastně bylo a jestli to celé Palach vymyslel jako sólo akci, nebo ne, a nějakou skupinu kolem sebe měl. Sedláček svým jednoznačným příběhem v podstatě celý tenhle osudový moment našich dějin a jeho dosavadní interpretace zfalšoval, okradl, a touhle svojí bezduchou vyděračskou bajkou přemazává národu paměť. Ještě nevím, jak to dokážu, abych až budu zase překračovat památník Jana Palacha, myslela skutečně na něho a dostala z hlavy tu unylou Sedláčkovu figuru. *** Dojem, že Sedláček je řemeslný trotl, který svým sotva prostředním intelektem fušuje do dosti složitých výkladů našich dějin, jako by v přírodě betonoval dálnice, jsem získala už z jeho minulých projektů, ale když ještě i zpětně znovu uvažuji třeba o Českém století nebo Bohémě, sílí ve mně pocit, že je našim dějinám, sebeuvědomění a možnosti inspirovat se v historii svým šovinistickým a trivializujícím přístupem vyloženě nebezpečný. V Českém století se spolčil s Kosatíkem a předkládá zpola vykonstruované interpretace klíčových okamžiků, plakátové příběhy, kde ženské byly dobré leda k tomu, aby své velké muže v těžkých chvílích pohladily po zádech a podaly jim kapesník nebo svačinu. V Bohémě opět vynechává řadu ženských postav a podává příběh barrandovských osobností z vypjaté válečné doby tak, že se nakonec všichni zaprodávají, bojí se pohlédnout si navzájem do očí a konec války a nástup komunismu nepřežije ani jediné přátelství. Sedláček musí mít mizerný osobní život, lze-li tak soudit na základě jeho představ o mezilidských vztazích, ať už rodinných, přátelských nebo intimních, jak je ve svých filmech prezentuje. Skutečně blbé ale je, že jeho omezené představy kradou velkodušnost a charisma postavám, které Sedláčka o mnoho řádů převyšovaly, a v očích diváků z nich dělá obyčejné, takové jaksi lidsky pochopitelné figurky. Netřeba dodávat, že lidem se to líbí a v sálech tleskají. *~ () (méně) (více)
Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% ()
FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. ()
Galerie (27)
Photo © CinemArt
Zajímavosti (10)
- Kaskadér David Bílek si zahrál hořícího Jana Palacha také ve filmu Agnieszky Holland Hořící keř (2013). (EndyseQ)
- Natáčelo se v Praze, Václavské náměstí ovšem nahradilo kvůli dobové dlažbě Perštýnské náměstí v Pardubicích. Scény s hořícím Palachem se natáčely ve vozovně Střešovice. Scény z nádraží zase v Lužné u Rakovníka. Scéna z kostela se natáčela přímo v evangelickém kostele v Libiši, kam Palach chodil. (rakovnik)
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny. (Duoscop)
Související novinky
Kino na hranici - on-line na konci listopadu
Po dvou nezdařených pokusech uspořádat filmový festival Kino na hranici v tradiční podobě se organizátoři rozhodli, že letošní ročník uspořádají on-line. Bude se konat ve dnech 23.–29. listopadu.… (více)
26. Český lev – výsledky
Letošní 26. ročník cen České filmové a televizní akademie Český lev se tradičně udílel v pražském Rudolfinu. Večer plný největších hvězd českého filmu moderoval herec Václav Kopta, a to poprvé pod… (více)
26. Český lev – Nominace
Česká filmová a televizní akademie oznámila své nominace pro 26. ročník Českých lvů a mezi největší favority se tak zařadil snímek Toman s Jiřím Macháčkem, který získal celkem 13 nominací. Hned za… (více)
Nominace na Ceny české filmové kritiky 2018
Rok se s rokem sešel a přichází na řadu rozhodování o nejlepších filmech roku. Tentokrát je řeč o ryze domácích filmech a ke slovu se dostanou pro změnu kritici, dnes byly totiž čerstvě oznámeny… (více)
Reklama