Domestik

Film jako zatěžkávací zkouška. Opravdu fyzicky nepříjemný zážitek, při němž máte pocit, že vám postupně ubývá kyslíku. Stejně jako hlavním hrdinům a jejich vztahu. Zprvu ještě dokážou vést víceméně konstruktivní dialog, poslouchat požadavky toho druhého a reagovat na ně (i pokud se týče sexu, z něhož mají na začátku zjevně potěšení oba - nejde o partnerovo silové dokazování si převahy a fyzické zdatnosti). Postupně svou pozornost ale čím dál urputněji koncentrují sami na sebe, na své vlastní cíle, posunování svých tělesných limitů. Svého partnera přestávají vnímat (v záběrech s oběma je zpravidla zaostřen jen jeden z herců), nejsou ochotni ustoupit, udělat cokoliv, co jim nepomůže dosáhnout jejich záměru. Domestik je tak v zásadě stejně jako Semestr o lidech posedlých sebou samými a neschopných sebereflexe. Jenom jsou o generaci starší, víc je tlačí čas (proto taky dává smysl, že je Šarlota, která chce počít dítě, dokud může, o několik let starší než její partner) a jejich narcismus nabývá monstróznějších podob. A zejména je neničí to, že by nebyli schopni se v životech někam posunout (třebaže Roman většinou šlape na místě), ale naopak posedlost tím, kam se chtějí dostat. Při kratší stopáži by Domestik možná byl koncentrovanější a měl větší spád, ale skoro dvouhodinová délka společně s úmyslně repetitivním charakterem vyprávění (opakování omezeného množství prostředí, situací a témat, které postavy řeší) napomáhá tomu, že jste v závěru skutečně vysíleni a přejete si, aby to už skončilo a mohli jste odejít z kina na vzduch, kterého je ve filmu tak málo. Jediná exteriérová scéna je jednak pocta Zrození od Jonathana Glazera (nebo si to alespoň myslím), jednak ukazuje, že nejvíce omezující vězení nepředstavuje byt ani kyslíkový stan: Šarlotu i na čerstvém vzduchu zrazuje její vlastní porouchané tělo, před kterým - na rozdíl od vyčerpávajícího vztahu - nemůže utéct. K dojmu nemožnosti úniku napomáhá i precizní design zvuku, vytvářející (někdy záměrně dezorientující) zvukové můstky mezi záběry a přispívající k neobyčejné audiovizuální kompaktnosti filmu. Tu rozbíjejí pouze některé zbytečně specifické dialogy, které byly výsadou velmi přirozeného Semestru, ale tady, ve filmu, který směřuje od klaustrofobního psychothrilleru k domácímu (body) hororu, jehož protagonisté ztrácejí kontakt se skutečností (resp. si vytvářejí svou vlastní realitu), bych se bez nich vesměs obešel. Přesto je míra spoléhání se na vyprávění obrazem a zvukem obdivuhodná. Stejně tak Sedlákova odvaha natočit veskrze nepříjemný film o lidech, v jejichž společnosti vám rozhodně nebude dobře (náznaky citu pro „feel bad“ poetiku jsou taky něčím, co se objevilo již v Semestru). Nikoliv bezchybný, ale rozhodně jeden z nejpřesvědčivějších českých celovečerních režijních debutů, který si chci časem zopakovat, abych mohl nejen znovu projít onou intenzivně nepříjemnou zkušeností, ale také zkoumat, jak konceptuálně důsledný ten film ve skutečnosti je. 75% (18.09.2018)

Sedlák si mě získal loni precizně originálním BANGERem, teď jsem zjistil, že stojí za dobře zmáknutým Semestrem. Říkal jsem si, že bych tedy mohl zabruslit i k jeho filmovému debutu, který láká už jen svým žánrovým zařazením, aby pak při sledování až odpuzoval tím, jak skličujícím vlastně je. Tahle skoro dvouhodinová artová depka o lidské pošetilosti je skvěle natočená, úžasně ozvučená, ale ve své druhé polovině až skoro nesnesitelná. To z ní rozhodně nedělá špatný snímek, jen se divák musí obrnit všem možným nepříjemnostem, které může přinášet vztah dvou silně nevyrovnaných lidí. [viděno v iVysílání 2.2.2023] (02.02.2023)

Podle ohlasů nejvíce polarizující titul letošního ročníku MFF Karlovy Vary, potažmo titul, který překvapí unisono odmítnutím v jistých kruzích. Přitom, když k němu nepřistoupíme doslovně jako k příběhu jednoho vztahu a dvou konkrétních lidí, může se vyjevit jako konceptuální filmové vyjádření sebestřednosti. Scénář vrství indicie, které pomáhají stavět matoucí vyprávění a svádět pohled diváků k hlavní mužské postavě, zatímco současně různými indiciemi naznačuje, že za hranicí jeho ulity svět vypadá jinak, než jak se na první pohled zdá. Navíc podobně jako již v Semestru režisér Adam Sedlák vykazuje na svůj věk až překvapivý vhled do fenoménů společnosti, které by se ho podle ageistických předsudků neměly týkat. Po artificialitě vztahů mladé generace se tentokrát dotýká třicátnického kariérního zenitu a s ním spojených osobních krizí i nenápadných propadů plynoucích z nedostatečné (sebe)reflexe. (12.07.2018)

Už od prvních vteřin, když se rozezněly tóny mé oblíbené skladby od Fuck Buttons, tak jsem věděl, že jde o výjimečnou událost. Český film, jehož veškeré production values mají světové parametry. Nebýt českého jazyka, snadno bych hádal, že autorem filmu je Györgi Pálfi nebo Darren Aronofsky. Znamenitý film o fanatismu vrcholových sportovců a jeho dopadu na partnerský vztah, natočený silně klaustrofobně, depresivně a nechutně (to je klad, kdyby to někdo nepochopil:). Výborné fyzické a herecké výkony obou hlavních herců (nikdo jiný tam skoro nehraje) Terezy Hofové (dosud neznal jsem) a Jiřího Konvalinky z kapely Vložte kočku, která k filmu i nahrála hudbu. Moc tomuto filmu přeju mezinárodní úspěch (ten domácí na Lvech je snad jistý)....EDIT 2019: Tak jsem Akademii zase přecenil :-( (11.07.2018)

Nevim, jestli takovy lidi opravdu existuji. Pokud ano, neznam je a tudiz me ani nezajimaji jejich problemy. Jako studie debilniho vztahu dvou podivnych bytosti to bylo udelane dobre. Sportovec, misto aby byl vzorem zdravi a radosti, tak je tu chudak na drogach s uplne vymytym mozkem. O holce se nedozvime v podstate nic, krome toho, ze chce dite. Proc zrovna s nim (a proc s nim vubec je) zustava zahadou... Film mi prisel spis jako studentsky projekt. (04.05.2023)