Tlačit rukama

„Abychom mohli studovat vnitřní síly, usilujeme o ušlechtilejší stav bytí.“  Z tchaj-wanské kinematografie jsem dosud skoro nic neviděl a jako úplný neznalec jakýchsi tai chi cviků jsem se v prvních minutách málem začal domnívat, že mě čeká něco jako předchůdce Hranice ovládání. :o) Úvodní scény beze slov mě ovšem okamžitě vtáhly, navíc poutavým způsobem představily hlavní postavu mistra Chu, velice příjemného svérázného „dědka“ z daleké exotické ciziny, kterého jsem si brzy celkem oblíbil. Neznám ani tvorbu Ange Leeho a ač už tady v debutu je vidět, že jeho šlépěje budou často kráčet směrem do Spojených států a to jak tematicky, tak k závěru (ve scéně z vězenské cely) už i stylem, kde na můj vkus zbytečně začne brnkat na strunu patosu, jedná se o velmi příjemnou záležitost na téma střetu kultur, odhlečenou v správné míře jemným humorem. Téma dnes už možná ve filmové tvorbě dosti zprofanované, přesto mi tenhle kousek pozitivně celkem padl do noty. Scéna konfliktu s restauračním personálem v umyvárce byla obzvlášť zajímavá, nakolik se pro našince může jevit jakoby z žánru sci-fi/fantasy. [80%] (31.03.2023)

Musím říci, že filmografii režiséra Ang Leeho nemám vůbec prozkoumanou. O to více mě překvapil jeho debutní snímek. Střet dvou kulturních světů je protkán jemnou ironií s humornými vsuvkami a hlavně lidskostí. Otec a syn. Stáří a mládí. Otec, který dokonale ovládá Tai Chi se přestěhuje za svým synem do Ameriky, kde žije i s jeho ženou, která je neurotická spisovatelka a se svým vnukem. Nemůže si zvyknout na jiný způsob života a v tu chvíli se začíná odehrávat dramatický a chvílemi velmi úsměvný příběh. Trochu se zde míchá i politika, kdy se čínský komunismus střetává s americkým imperialismem. Zejména scéna v restaurační kuchyni, kde otec Chu umývá nádobí má silnou dramatičnost. A co znamená význam názvu snímku "Tlačit rukama" si pozorný divák určitě užije a vryje do paměti. (24.04.2024)

Nosný a silný námět zničila Leeova fascinace hollywoodskými dramaty. Já jsem už od něj jako děcko viděl Hulka, ale jednak si z něj moc nepamatuji a taky si myslím, že zrovna tohle není ten film, podle kterého by se dala dostatečně posoudit jeho filmografie. Z Tlačit rukama ale ano a je až fascinující, jak moc je už ve svém debutu ovlivněný hollywoodskou kinematografií a jak moc se jí chce přiblížit. Odpozoroval si ji pěkně - je zde přesně načasované, kdy má přijít drobný odlehčující vtípek, kdy zase vážný zvrat, nebo smutná scéna, nebo napínavá dramatická akce... V tomhle je Ang Lee dost důkladný a krásně by se na to dala aplikovat čtyřaktová metoda Kristin Thompsonové, ale bohužel si s touto fascinací vzal nejen zkratkovitou "psychologii" postav, ale také patetičnost. A tak celá ústřední zápletka sice není úplně předvídatelná a ani bez přirozeně funkčních scén, ale i tak je její manipulování s divákem až moc znatelné a nekompenzuje to složitějšími charaktery postav, jelikož je tu u každého jasné, jak se jeho vztah k ostatním časem promění. Nehledě na to, že se změna stane bez hlubšího opodstatnění a samotné finále není moc propojené. A děcka nebo ex-maoistická kamarádka jsou jen do počtu. Pak je tu taky pár zajímavých postřehů ze života cizinců v USA, kteří opustili svoji zemi a s novou se stále nemohou vypořádat, ale i přes tento fakt mi Tlačit rukama přišlo jako typické hollywoodské drama, které sice není hollywoodské a ani s větším rozpočtem, ale pocity z něj mám úplně stejné jak kdyby bylo. A jelikož tyhle pocity u mě často nevyjdou na výš než průměr, budu to taky jako průměr brát. Sice s pár pěknými scénami a pak několika zvláštními (třeba ta v restauraci, kdy se z toho na chvíli stane superhrdinský film), ale tento typ filmů prostě není ten, co by mě dokázal výrazněji zasáhnout. 3* (26.04.2024)

Malé velké rodinné drama si bere na mušku soužití více generací. Jde tady i o střet americké kultury s čínskou, která je zvyklá na společný život dospělých dětí se starými rodiči v jedné domácnosti. Oba manželé i  dědeček dělají  co mohou, ale je pro ně obtížné, si vzájemně porozumět  Každý z těch tří měl v něčem pravdu, a neměla jsem problém, nalézt pochopení  a sympatie pro každého z nich. S tím, jak nakonec svoji situaci vyřešili, jsem byla spokojena, akorát ta akce dědeček versus bojová přesila v restauraci mi přišla poněkud přehnaná Jako by se režisér obával, že rodinné drama samotné nebude divákům stačit. (23.04.2024)

„Člověk by neměl na nic poutat tvé srdce..." V té konfrontaci čínské a americké kultury, kterou tento snímek nabízí, mě asi nejvíce zaujalo sledovat ono (oboustranně) silné rodinné pouto mezi otcem a synem. Krásně byly na tomto totiž demonstrovány odlišné hodnoty a odlišné pojetí výchovy v obou světech. Některé pasáže mi tedy asi tolik nesedly (viz zejména bojová scéna z restaurace, kde "dědek myl nádobí, která mi přišla poněkud přehnaně vyhrocená), ale celkově to na první seznámení s tchajwanskou tvorbou vůbec nedopadlo špatně. (11.05.2024)