Moulin Rouge

Bože můj, tak tenhle snímek mě dostal. O Moulin Rouge jsem slyšel hodně, ale něco takového jsem opravdu nečekal. Baze Luhrmanna by už nikdy neměli pouštět za kameru, z jeho chaotických záběrů (zejménan a začátku) se mi nepřetržitě motala hlava a nevěděl jsem na co se mám soustředit dříve. Soudím, že tohle není snímek na jedno zhlédnutí, záběry jsou hodně hutné a mnohdy jsem opravdu nestíhal. Pokud mám k něčemu ale opravdové výhrady, pak je to konec, mohl totiž přijít o kus dřív. Tenhle muzikál totiž trvá déle, než si může dovolit... [TOP 19/14 85%] (27.12.2006)

Muzikály já obecně moc nemusim, protože mi přijde, že zpěv je upřednostňovanej před dějem a v záplavě všech těch písní nakonec nevim o co v tom filmu šlo. To je tak trošku případ Moulin Rouge, ale tady je naštěstí ten děj tak jednoduchej, že tady nebyl žádnej větší problém se v tom zorientovat. Na druhou stranu jsou ale v muzikálech většinou fakt krásný písně, který do děje pěkně pasujou. tady je to ale taková dost vykrádačka všech možných písní, škoda, že nebyly napsaný nějaký přímo do tohohle filmu, ale i tak se to pěkně poslouchá a koukat na zpívajícího McGregora je fakt zážitek, docea by mě zajímalo, jestli to fakt zpíval on. Stejnětak je zážitek koukat na Nicol Kidman. Baz Luhrmann se toho zhostil fakt pěkně, ale někdy mi přišlo, že z toho dělal až trošku moc velkej vizuální cirkus (27.12.2006)

Chudobný básnik láskou opantaný, zoznamuje sa so zaprášenou morálkou skazenej štvrti, kde vládne bohémstvo a rozkoš najhrubšieho zrna... A tam kdesi vidí ju - kurtizánu spútanú okovami vlastných túžob, chladnú ako oceľ, uväznenú v mužskej žiadostivosti. Milujúci ,,pisálek" dá jej zakúsiť príchuť lásky a ona neodolá, pripúta si ho k sebe na veky večné. A Baz Luhrmann znovu dokázal, aký je romantik a svojím filmom okúzlil nielen nežné polovičky. Milujem Roxanne - z ktorej mi tuhne krv v žilách, milujem jagavý blyskot hviezd na nebi, personifikácie a metafory, ten romantický gýč, záverečnú veľkolepú Come What May... milujem Moulin Rouge! (14.08.2009)

Typicky hollywoodsky nabubřelá postmoderní ,,slátanina" s geniálními místy, její synkretismus ale narušuje integritu filmového tvaru. Nevadí mi ani tak spojení dekadentní stylizace přelomu 19. a 20. století s hudebními trendy konce století dvacátého, šantán s Nirvanou, Madonnou či Davidem Bowiem, ale spíš povyšování kýče na umění a hledání úhlů pohledu, který by v kýčovitosti našel umělecké kvality. Navíc čistě americký přístup povrchního přístupu k mimoamerickým reáliím a překroucení historického kontextu, který se z celé dekadentní Paříže zaměří jen na pár všeobecně zažitých ikon. Jistě - je tu celá paleta skvělých pěveckých a choreografických výkonů, scény vypočítané na efekt doslova přetékají z plátna či obrazovky, zaujme velice módní bravurní střihová ,,klipovost", práce s kamerou je takřka na samé hranici maxima profesionality, film je nádherně vizuální, ale jaký má tenhle spektákl vlastně smysl? (01.02.2007)

Ač se tvůrci snažili držet na hranici snesitelného a úsměvně pompézního kýče z červené knihovny, tak bohužel až příliš často sklouzávají k hloupé, hlučné (není tu snad ani vteřina ticha či scéna, kdy by se někdo nepitvořil, nevřeštěl, nepištěl apod.) přeplácanosti tak plné střihů, že to snad musí být zapsané v Guinessově knize. Ovšem jednou za čas si to sedne a tak například při tangu či milostném duetu Satine s Krystiánem jdou všechny výtky stranou, jelikož v tu chvíli není co Moulin Rouge vytknout. Škoda, že podobně silných a působivých momentů není ve snímku o něco více, ale na druhou stranu, ono jich tam zase až tak málo také není. (28.12.2006)