Cesta dlouhého dne do noci
Long Day's Journey into Night
VOD (1)
Obsahy(1)
Dávné rodinné strasti, psané vlastními slzami a krví. Události jediného srpnového dne vyústí v úplný rozklad jedné zdánlivě dokonalé rodiny... Čtyřnásobný nositel Pulitzerovy ceny a nositel Nobelovy ceny za literaturu Eugene O’Neill (1888–1953) bývá považován za otce amerického moderního dramatu. Ve své tvorbě nejčastěji reflektoval v různých variacích téma rozkladu rodinných vztahů a hodnot s tragickým vyústěním. V celém jeho díle také můžeme zaznamenat autobiografické prvky, které odrážely jeho komplikovaný osobní život. O’Neillovo dílo se definitivně završilo až po jeho smrti, kdy byly publikovány jeho poslední hry. Tou nejosobnější a nejvýznamnější byla Cesta dlouhým dnem do noci. Autor během svého života dlouho bránil jejímu uvedení, protože v ní kromě sebe nelítostně vypodobnil vlastní rodiče a bratra. Jak sám uvedl, jednalo se o drama psané slzami a krví. V psychologickém dramatu sice pozměnil jména hlavních postav, ale základní předobrazy postav – matka závislá na morfinu, zahořklý lakomý otec i výbušný bratr a jeho alkoholismus odpovídaly skutečnosti. Nekompromisní umělecká výpověď o vlastní rodině představuje dodnes jedno z vrcholných děl autobiografického žánru... Ačkoliv si Eugene O’Neill přál, aby byla hra publikována až čtvrt století po jeho smrti, dočkala se uvedení již v roce 1956 na divadelních prknech ve Stockholmu a následně na Broadwayi. Náročnou látku zfilmoval o šest let později hollywoodský klasik Sidney Lumet. Jako matka závislá na morfinu ve filmu zazářila hvězdná Katharine Hepburnová, která byla za svůj výkon po zásluze nominována na Oscara. Děj je zhuštěn do jediného srpnového dne v roce 1912 a odehrává se na letním rodinném sídle, kde tráví závěr léta manželé Tyroneovi se svými dvěma dospělými syny. Zdánlivá dovolenková idyla se rozplyne během jediného odpoledne a vyústí v úplný rozklad celé rodiny. Všichni čtyři se snaží o vzájemné pochopení, jenže se jen čím dál víc utápí v dávných křivdách, výčitkách a hádkách. Nadcházející soumrak a padající mlha značí osud celé rodiny, pro niž osobní sebedestrukce představuje jedinou možnou úlevu. (Česká televize)
(více)Recenze (24)
Asi je to predčasné konštatovanie, ale podľa tohto filmu Eugene O´Neill nebude patriť k mojim obľúbeným dramatikom. Cesta dlhého dňa do noci je čistá psychodráma, v ktorej sa prelínajú osudy jej štyroch účastníkov. Osudy, ktorých kontúry sa postupne vynárajú, a na ktoré nemôže byť ani jeden z nich hrdý. Táto takmer trojhodinová hra dala poriadne zabrať mojej pozornosti. Bola plná dialógov, ktoré mi prakticky nič nevraveli a tak výsledné tri hviezdičky sú iba za herecké výkony, medzi ktorými prirodzene dominovala Katharine Hepburn. Jason Robards mi celý film niekoho pripomínal, ale až v jeho profile som zistil, že je to Cheyenne z Vtedy na Západe. ()
Působivé psychodrama o rodince, v níž má každý svůj velký problém. Její jednotliví členové se sice stýkají a komunikují spolu, ale tak nějak se neustále "míjejí". Celý děj je vtěsnán do jednoho jediného dne, to ale přesto bohatě stačí na vykreslení psychologie postav a nastínění jejich vzájemných vztahů. Napomáhají tomu i výborné herecké výkony známých hvězd. Jediné, co by se dalo filmu vytknout, je mírná rozvleklost děje, která je ale úměrná celkové délce filmu. ()
Cesta dlouhého dne do noci pro mě začala za dne a pokračovala dlouho do noci. Skoro tříhodinová stopáž konverzačního dramatu je skutečná darda pro současného diváka, který je odchovaný spíše akčními snímky, jednotlivé záběry trvají jen pár vteřin. Komorní konverzační dramata mi vyhovují více než akční thrillery, přesto si kladu otázku, jestli nešlo využít více filmové řeči a odklonit se trochu od divadla. Američtí dramatici mi připadají příliš depresivní. Nevadí mi, když divadelní hra nebo film klade otázky a nenabízí odpovědi, ale ptám se, jestli kupení deprese je tou správnou cestou jak se vypsat z celoživotního traumatu. Autorovi to možná pomohlo, ale co chudáci diváci? SPOILER Pokud pomineme Jeanne Barr v roli Kathleen (kterou z nějakých důvodů pominuli i zdejší přihazovači) máme tu celkem čtyři zúčastněné, kteří se v první půlce hlavně přesvědčují, jak moc se milují, v té druhé se hlavně obviňují. Ptám se, proč tenhle spolek nespokojených vlastně nerozpustili a nevydali se každý svou cestou? Proč každý viní ty ostatní místo aby sám vyšel ze začarovaného kruhu a něco změnil? Drželi je vzpomínky, bránil jim strach, že si svou minulost ponesou sebou? Jeden moudrý muž řekl, že ne každý je vztahově nadaný. Vztahům se učíme od svých rodičů a co předali chudí irští přostěhovalci svému synovi bylo patrné, stejně tak on se podepsal na svých dětech. O moc lépe nedopadl ani syn Eugena O'Neill, stal se závislým na heroinu a spáchal sebevraždu. Snad aspoň jeho dcera Oona O'Neillová prolomila smůlu a byla šťastná. Při sledování mi vytanul jiný snímek od Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1958. I tady šlo o rodinné konverzační drama na uzavřeném prostoru, ale řekla bych, že se mnohem lépe povedlo uplatnit filmovou řeč a nepřepálit stopáž. Ale oba snímky ukazují vykořenění americké společnosti a neschopnost navázat zdravé vztahy. ()
Pôsobivá dialógová seba analýza rodiny. Otec - lakomec, matka - morfinistka a dvaja synovia, nenapĺňajúci rodičovské očakávania. Obraz jedného dňa, kedy nenaplnené priania, nevyslovené sťažnosti a vzájomné osočovania vyplávajú vo vzájomných rozhovoroch štvorice na povrch. Každá jedna rodina skrýva kostlivcov v skrini, viac, či menej podobných týmto tu. ()
Lumet adaptoval O'Neillovo strhující autobiografické rodinné drama velmi úsporně, avšak vizuálně působivě díky kameře legendárního Borise Kaufmana. Skvělý herecký ansámbl syrově ztvárňuje, co umí udělat kombinace alkoholu, morfia, nedostatku peněz, přetvářky a nenaplněných ambicí s ideální tradiční rodinou. ()
Galerie (15)
Photo © Embassy Pictures
Reklama