Poslední aristokratka

Fakt slabota...Očekávání příliš velké...Eliška Balzerová je skvělá, Yvona Stolářová přirozená..Martin Pechlát ve své obvyklé poloze příjemně koukatelný .Pavel Liška nemá prostor. Vtipný jako vždy...Tatiana Vilhelmová , škoda mluvit a můj oblíbený Hynek Čermák se fakt asi víc hodí do role drsňáků, nebo se stylizuje do komediální polohy které se moc nedá věřit... (01.03.2020)

„MARIE, JSI NAŠE POSLEDNÍ ARISTOKRATKA...“ /// Asi takhle. Nejsem nějakej zarytej fanda knižní předlohy. Nepřipadá mi ftipná tak, že bych se za bachor popadal. Ale úsměv vyloudila. Třeba chamtivej otec… Tady je to horší. By mě zajímalo, komu se takováhle prostoduchá filmařina může líbit. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knížku, kterou v roce 2012 napsal Evžen Boček, neznám. 2.) Zdědili jsme hrad. (A nemáme prachy). /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (08.09.2020)

Adaptace současného literárního bestselleru Evžena Bočka je sice typickým filmem pro nejširší diváckou obec, jeho humor ale není prvoplánový, spíše situační a vychází z celkem poctivě budované kritické sebereflexe. Schopnost nebrat se smrtelně vážně, slovní žonglérství, smysl pro rytmus a pointu – to vše přesvědčuje o tom, že Vejdělkovy filmy nemusí být pokaždé jen na jedno použití. Střet newyorských snů s krutou českou realitou, rámovaný pohádkově bílými zimními scenériemi, působí podstatně svěžeji a svižněji, mnohé situace jsou pojaté sice víc "divácky", ale v konfrontaci s některými porevolučními restitučními komediemi (Hotýlek v srdci Evropy, Ještě větší blbec, než jsme doufali) rozhodně nezaostávají. V žádném případě tu nejde o samoúčelný smích, vyluzovaný na základě laciných vtípků – diváci tu nejsou nuceni čekat na povel, kdy se mají právě zasmát, ale sami si volí, která situace je vtipná. Tomuto účelu zcela vyhovují skvěle typově obsazení herci – je nabíledni, že zaručený úspěch tu sklízí Eliška Balzerová v roli jadrné hospodyně, ale svou bezpečnou polohu tu nachází i všichni ostatní: Pechlát v groteskně střižené figurce suchopárného kastelána, hledajícího smysl života v odhánění muflonů, Liška coby poněkud směšný hypochondr, který na žádnou práci nesáhne, Čermák, jehož znovuzrozený hrabě naznačuje, že tento charismatický herec se univerzálním drsňákem současných krimiseriálů stal nejspíš omylem. Dyková vytváří v silně karikující poloze typickou newyorskou fiflenu, uvyklou zaoceánským móresům, vyznávající s téměř nábožnou úctou vše, co úzce souvisí s britskou královskou rodinou, zejména s princeznou Dianou, a vystavenou nepříjemným konfrontacím se světem deziluzí. Romantika je ponechána v souladu s oficiálním diváckým zájmem na příslušnících nejmladší šlechty v Čechách, tedy na sympatické Yvonně Stolařové a Zdeňku Piškulovi; kolorit ospalého zámeckého hnízda doplňují i nemnohá sólová vystoupení herců stojících na opačné generační křivce – za všechny připomenu třiadevadesátiletou Zdenku Procházkovou a její lipicány. Spor o to, zda film odpovídá knižní předloze je v tomto případě zcela irelevantní, protože to, co se na stránkách nenáročné Bočkovy knížečky jeví jako neotřesitelné, je filmovou kamerou jen nepatrně rozvedeno a zvýrazněno. V úhoru současné filmové komediální produkce je Poslední aristokratka vkusnou, nevtíravou a příjemnou podívanou, jejíž popularita by v jistém smyslu mohla vystrnadit i jeden z přeživších kánonů štědrovečerní obrazovky – Vorlíčkovu Popelku. Budiž jí to přáno. (11.04.2020)

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek (24.10.2019)

Poslední aristokratka je prvoplánová kýčovitá blbina, v níž převažují scény, kdy nějaká z postav cosi řekne a poté vždy pravidelně přichází dlouhá pauza, aby se diváci mohli od srdce mocně zasmát. Jenže aspoň mírně vtipná je možná tak jedna pointa z padesáti. A s téměř dvouhodinovou stopáží je bobříkem odvahy tenhle „cringe“ vůbec dokoukat do konce. (02.01.2021)