Ansikte mot ansikte
Face to Face
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Liv Ullmann, Erland Josephson, Aino Taube, Gunnar Björnstrand, Kristina Adolphson, Marianne Aminoff, Gösta Ekman, Helene Friberg, Ulf Johanson (více)Obsahy(2)
Studie ženy, které se po pokusu o znásilnění začnou vracet dlouho potlačované strachy. Liv Ullmannová hraje psychiatričku Jenny Isaksonovou, které se po děsivé zkušenosti se sexuálním násilím vracejí dávné, potlačené úzkosti a strachy. O těch vypráví svému příteli lékaři, s nímž se snaží najít mezi těmito vjemy určitou spojitost a především pak cestu ven. Bergman zde používá svůj oblíbený motiv snu, kdy se snící osoby snaží zmocnit nenechavé ruce potřebných, ohyzděných nebo mrtvých osob. Snímek pak ve výsledku funguje jako psychoanalytický ponor do zmučené duše, kdy se stírají hranice mezi realitou, představami a vzpomínkami. „Myslíš, že jsme armáda citových mrzáků, kteří bloudí kolem a volají na sebe nesrozumitelná slova a nahánějí si strach?“ ptá se v jeden moment hrdinka. Odpověď – jak bývá u Bergmana zvykem – chybí, zato palčivé otázky zůstávají. Tváří v tvář stojí především na strhujícím herectví Liv Ullmannové, přičemž role Jenny patří k jejím nejlepším výkonům. (Česká televize)
(více)Recenze (28)
Docela mě mrzí, že jsem nechodila na Bergmanovy filmy, když byly takříkajíc čerstvé. Na druhou stranu bych je tehdy asi nedocenila co je vnich obsaženo. V současnosti frčí spíš odlehčené žánry, které pobaví nebo odreagují a o kterých se nemusí moc přemýšlet. Bergman klade otázky, ale nedává odpovědi, znepokojuje, odhaluje skryté. Po jeho filmech není člověk odpočatý s vyprázděnou hlavou, ale začíná mu vní šrotovat. Tváří v tváři komplikovanosti života si kladu otázky, které nejsou moc příjemné. Ale jsou potřebné. ()
To, co předvádí Liv Ullmannová v tomhle psychologickém, místy až hororovém snímku patří k učebnicovým příkladům mistrovského herectví. Její depresivní výjevy, šílenství a změny nálad, to vše ve dlouhých záběrech beze střihu je opravdová genialita. Klobouk dolů, hltal jsem každou její grimasu nebo pohyby. Úplně mě rozsekaly její haluze a hrůzostrašné sny po tom, kdy se pokusila o sebevraždu. Strašlivá jízda, která nemá daleko k Polanskému filmu Repulsion. Ve svých snech tak hlavní hrdinka odkrývá svoje traumata nejen z dětství a na spoustu otázek hledá odpovědi, které divák musí hledat zároveň s ní. Bergman je fakt třída!!! Zajímavostí je, že film vznikl v produkci Dino de Laurentiis, jenž je zaměřen na odlišnější žánry. ()
Ingmar Bergman nie je režisérom, ktorého diela bezpodmienečne akceptujem. Drvivú väčšinu jeho filmov považujem za skvelé, ale časti z nich buď nerozumiem alebo sa nedokážem stotožniť s ich myšlienkovým posolstvom. K tej časti musím priradiť aj tento film. Bergman rozumie filmovej réžii, démonom v ľudskej mysli a dokáže zo svojich dvorných herečiek dostať obdivuhodné výkony. Také, aký predviedla aj Liv Ullmann. Takže problém bude najskôr v tom, že ma mnohé z jeho majstrovstva neoslovuje. ()
Kdyby na mě celý film udělal tak silný dojem, jako jedna z posledních scén setkání matky po pokuse o sebevraždě s dcerou, asi bych udělil plné hodnocení. Ale on mi po většinu času tento snímek tolik silný nepřipadal, jako spíše pouze depresivní. Obsahuje několik scén, které dávají filmu do jisté míry i vztahový ráz, ale jinak jsem měl z větší části pocit, jakoby ty vztahy netvořily tolik důležitou část filmu, který se soustředil spíše jen na samotné nitro jedné ženy po znásilnění a během pokusu o sebevraždu. Některé filmy od Ingmara Bergmana jsou pro mě nesmírně fascinující, podmanivé, z toho minimálně Sedmou pečeť a Pramen panny bych se dokonce neváhal označit za napínavé a divácky poměrně atraktivní. Tváří v tvář je pro mě ale příkladem Bergmanova filmu, kterému cokoliv z toho chybí a víc než cokoliv jiného je v první řadě depresivní. Dost jsem se u sledování této zdlouhavé sondy do nitra nešťastné ženy trápil, sledovat několik minut nekonečné vzlyky a hysterické výlevy jedné postavy mě pocitově vyčerpalo, aniž bych vedle toho byl obohacen o další silné emoce. Přesto musím ocenit poměrně zdařilou atmosféru, která na mě zejména v druhé polovině zapůsobila, s ní i několik podmanivých surrealistických scén, a především znamenitý herecký výkon Liv Ullmannové. 60% ()
Motto: "Všichni hrajeme svou divadelní hru. Učíme se repliky. Víme, co lidé chtějí, abychom říkali. Lžeme. A nakonec už o tom ani nevíme." Tak jako Marianne ve Scénách, předcházejícím filmu-seriálu, nežije Jenny život svůj, ale život druhých lidí. Vždy dělala jen to, co se očekávalo, že bude dělat. Jednoho dne se však stane cosi (je Bergmanovým žertem, že jedním z násilníků je Birger Malmsten, který hrál v jeho prvotinách milovníky-slaďouše), co postaví realitu v tváří v tvář. Krize - to je velké bergmanovské téma. Čas rozhodnutí, kdy se zahodí buď persona nebo zakrývané. Někde jsem četl, že u Bergmana se sebevraždy málokdy vyvedou, nicméně jsem jich doteď napočítal třináct (Po natočení spolykání prášku Ingmar prohlásil: "To bychom měli. Teď si aspoň nebudu muset vzít život já." O pár dní později dodal: "Cítím se zase klidný. Už mě život přestal mučit." Erland to komentoval slovy: "Kéž by to byla pravda. Nemuseli bychom sem chodit páchat sebevraždy, trpět a zahanbeně stát v koutě." Viz autobiografii Ulmanové jménem Proměny, v jejímž závěru se věnuje natáčení filmu Tváří v tvář.). Ještěže tady sebevražda nedopadne, jinak bys přišel o parádní scénu "citového invalidy" Ullmannové s hlasem svým, holčičky i babičky-ježibaby. A taky Erlanda: "Přeju si, aby mě něco zasáhlo natolik, že se stanu skutečným. Opakuju si to znovu a znovu. Že jednoho dne budu skutečným. (...) Slyšet lidský hlas a vědět, že patří člověku jako jsem já. Dotknout se lidských rtů a v té chvíli vědět, že se dotýkáš lidských rtů." Asociace: Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků ()
Reklama