V úskalí

Prostě to nefunguje. Ztraceno v překladu mělo atmosféru a nějaký vnitřní feeling i napětí, tyhlety rozhovory otce s dcerou jsou marné a o ničem, je vidět, že autorka nemá o svých postavách jasno. Navíc mne tyhlety problémy rozmazlené paničky z high-society nijak moc nebavily, svět znuděných pracháčů s velkými vilami nebo luxusními byty je mi vzdálený. Možná tenhle film ocením, až se stanu poslancem a koupím si v Říčanech vilu nebo kde si teď pražští pracháči kupují za Prahou vily, aby byli cool, ale do té doby sorry - je to pro mne nevěrohodné, unylé, povrchní a vylhané dílko. Jo, a taky nechápu ten trend moderních filmů - v poslední době je to tuším už třetí film, kde bílá žena pojme sobě za manžela černocha. Asi si máme zvykat na novodobý trend. Divné, že filmy o chlapech běloších, co si vezmou černošku, snad žádné nejsou. A ještě se mám asi jako divák rozplývat nad krásnými a roztomiloučkými malými černošskými dětičkami. (02.02.2021)

Príjemná jednohubka, ktorá je najsilnejšia v konverzáciach medzi Billom a Rashidou. Ich vzťah je krásne načrtnutý a plný akéhosi vzájomného pochopenia. Ich snahy o prieniky do psychiky toho druhého sú často krát zábavné, a prinajhoršom zaujímavé. Zvyšok je pomerne jednoduchý príbeh, bez zaujímavých miest alebo potrebnej chémie. Wayans je možno fajn herec, ak ho má kto viesť, ale k Rashide sa vôbec nehodí. Ďalej mi prišlo, že film sa snaží o poukázanie rutiny...neistoty...a akejsi civilnej uveriteľnosti, ale v rámci vzťahov a danej témy mi prišiel miestami až príliš povrchný. Ako keby nám bolo znemožnené skutočné nahliadnuť pod tú neistotu. V konečnom dôsledku to je príjemné a ústredné duo je charakterovo vyšperkované. Coppolin rukopis by sme tu ale rozpoznávali ťažko. (26.10.2020)

Man doesn't pass through the emotional part. It goes directly from the eyes to the ass. FF musel být fantastický otec. Nebo příšerný; snad obojí. Při znalosti rodinných poměrů Sofie Coppola lze její posedlost vztahy dcer a otců těžko vysvětlovat jinak. Na každý pád tlačí s urputností AC/DC (kteří se ovšem na vytříbených soundtracích jejích filmů neobjevují) s kosmetickými obměnami stále to své: Tokyo/LA→New York; herec po sezóně → galerista po sezóně; blond dorostenka → zralá bruneta se dvěma dětmi; nerdovitý gádžovský fotograf → nerdovitý Afroameričan rozjíždějící slibný start-up. Rutinu ozvláštňuje Coppola čímsi na způsob Manhattan Adultery Mystery, komediální sériií nejapných pokusů excentrického macho tatínka, trousícího etnografické poznatky o nevyhnutelnému sklonu k záletnictví, a neurotizované dcerky na prahu čtyřicítky přijít věci na kloub chandlerovským způsobem. Coppola ale naneštěstí nemá na rozdíl od Woodyho Allena kuráž nechat diváka pohlédnout drsné skutečnosti zpříma do očí, nebo prostě učinit v příběhu cosi anarchistického - třeba v souladu s poznatky z etnografie. Nevoli z žánrové zbabělosti zažehnává značka Bill Murray, jehož exemplář vymírajícího druhu toxicky šarmantního muže je jiskrou, bez níž by uoundané fňukají čtyřicátnice (mám na mysli Rashidu i Sofii) a oslava 'nového' mužství paradoxně moc nefungovala. You can't go deaf to women's voices. You know that, right? (21.06.2022)

Už jsem si zvykl, že Sofia Coppola točí dialogovky. K tomu dialogovky, které jsou dle mého vědomí a svědomí totálně o ničem. Nejsem totiž obyvatel New Yorku, takže některé ty názory, myšlenky, diskuze jdou totálně mimo mě. Nicméně tady to vyhrála s Rashidou Jones. Asi bych si s ní neměl, s coby Američankou, co říct, ale zase jsem měl možnost na ní hodinu a půl koukat…a to bylo docela fajn. (26.02.2021)

Tak já úplně nevím, co si o tomto filmu myslet a jak ho hodnotit... Na úvod mohu říci, že jsem se na něj opravdu hodně těšila, protože mám ráda Billa Murrayho a jeho spolupráce se Sofií Coppolou v podobě Ztraceno v překladu patří k mým největším filmovým zážitkům vůbec. No a tak jsem se teď asi podvědomě těšila na podobný zážitek (když navíc popis zápletky působil více než slibně) a z toho pohledu moje (asi až moc vysoká) očekávání V úskalí nenaplnilo. Pokud si promítnu, co jsem těch 96 minut sledovala, napadá mě, že to vlastně bylo tak trochu o ničem, žádná pořádná zápletka, vyvrcholení, pořád jsem čekala, kdy už se něco začne dít a ono nic. Moc mi k sobě neseděl ústřední manželský pár v podání Rashidy Jones a Marlona Wayanse, nebyla mezi nimi žádná chemie, jejich dialogy byly povětšinou takové dosti ploché, plné prázdných frází. Kdo se k sobě ale hodil naopak naprosto perfektně, byla Jones s Murrayem jako dcera a otec, nedokážu to moc popsat, ale prostě jim to spolu sedlo. Přirozený herecký projev Jones i její postava jako taková na mě vlastně asi působily ze všeho nejsympatičtěji, ač tedy byla Jones docela často ve společných scénách poněkud zastíněna Murrayem (to už je zřejmě skoro takový úděl Murrayho hereckých kolegů obecně). Murrayho Felix už mi jako postava tolik sympatický nebyl, některá jeho rádoby hluboká životní moudra na mě působila spíše trapně a u jeho vtípků jsem se zase až tolik nepobavila. I když má Murray stále obrovské charisma (proto si asi ty scény s prakticky jakýmikoliv hereckými partnery také pravidelně krade pro sebe), tady na mě místy působil trochu unaveně a ve svých (předpokládám že zase asi často improvizovaných) monolozích a dialozích pro mě nebyl tak přirozený, jako je u něj zvykem. Takže (ač mě to opravdu mrzí) úplně nesdílím názor některých zde, že je na něm vidět, jak si hraní v tomhle snímku mimořádně užívá. Na druhou stranu jeho výkon se určitě nedá označit za nějak vysloveně špatný. Jak už jsem zmínila výše, funguje souhra mezi ním a Jones, což asi dělá hodně, mimořádně se mi třeba líbily také jeho společné scény s vnoučaty, no a charisma z něj prostě pořád čiší, tudíž je na něj i jako na mírně unaveného a místy trochu v křeči chlapa pořád radost pohledět, i když třeba jen sedí, hledí a nic neříká. Celkově mám z filmu vlastně docela příjemný pocit a jako nejvýstižnější mě teď napadá slovo "překvapení". Jsem překvapená, že i přes řadu nedostatků, které na tom snímku vidím, u mě z nějakého důvodu, který vlastně neznám, ten film působí ve výsledku docela dobře. Určitě ne jako Ztraceno v překladu, s nímž to asi nemá ani smysl srovnávat a které mělo zřejmě určité neopakovatelné kouzlo, dokázalo probudit spoustu emocí (ač vlastně také nebylo nějak dějově složité). Ale pozitivní dojem prostě z nějakého záhadného důvodu převažuje. Asi si budu muset V úskalí po čase zopakovat a třeba tomu přijdu na kloub (nebo na mě bude zase působit úplně jinak, ani bych se nedivila). Aktuálně slabší 4 hvězdičky a 70 %. (18.11.2020)