Pat Garrett a Billy Kid

Pohodová nostalgie divokého západu. Příběh Billyho Kida je pro filmaře vděčné téma. Přece jenom, byl to pistolník s největším prokázaným bodycountem slavné éry západu. Jen je vždy, tento film nevyjímaje, tak trochu heroizován. Z úchylného vraždícího zakrslého maniaka se ve filmu stává urostlý zbojník, kterému ženy samy padají do náruče a muži ho obdivují. Ale to vlastně není pro film samotný podstatné. Dle mého skromného názoru, nejlepší film Sama Peckinpaha. (09.03.2007)

Pomalý a melancholický, ale když na to přijde tak i patřičně brutální a nekompromisní western který nesedne každému, ale já jsem se tou atmosférou a perfektní souhrou mezi Coburnem a Kristoffersonem nechal pohltit a po letech jsem si zopakoval tenhle film který je asi od režiséra Peckinpaha můj nejoblíbenější.80% (20.03.2023)

Táto klasika zreje časom ako dobré víno. Príbeh dvoch priateľov. legiend Západu, kedy sa každý z nich ocitne na opačnej strane zákona, je filmová lahôdka. Dynamický dej, skvelá réžia, špičkové herecké výkony a hudba Boba Dylana s jeho Knockin' on Heavens door, to jednoducho nemá chybu. Film je napínavý a zaujímavý až do samotného záveru. Nájde sa v nej napriek tomu dostatok miesta pre silnú melanchóliu, ktorá vzťah dvoch mužov a bývalých kamarátov, ktorí sa teraz zhodou okolností ocitajú na opačných stranách zákona, robí výnimočným. Kris Kristofferson je síce starší než bol William Bonney v skutočnosti (ten sa dožil len 21 rokov), ale tej postave dal presne to čo by mala mať, to je tvár ľudového hrdinu, ktorý bojuje za slobodu predovšetkým po boku Mexičanov a tiež tvár plnú chladnokrvnosti. Kto má rád westerny, nesmie si tento film nechať ujsť. (15.09.2019)

Pat Garrett A Billy The Kid je film, který má duši. Nejenom atmosféru, ale prostě duši. Blb Dylan, kterého jakž takž uznávám jako umělce a jako osobou jím zlehka opovrhuji, si u mě svojí prací na tomhle filmu šplhnul. Hlavně hudbou, samozřejmě, ale i po herecké stránce to bylo fajné. Další (tehdy ještě) hudebník Kris Kristofferson se rázem pasoval na nejlepšího Williama H. Bonneyho jaký kdy navštívil filmové plátno, aby na něm s nenuceným úsměvem jen tak mezi řečí rozdával olověné pozdravy. Takováhle postava si přímo říká, aby kolem ní vznikl film s právě takovým duchem - všichni se znají, jsou přátelé na život a na smrt; s tou si pak navzájem domlouvají rande, aby svými posledními slovy jen stvrdili, že jim tenhle život stál za to, že to stejně nemohlo dopadnout jinak, a že je to vlastně tak nějak v pohodě. Na druhé straně stojí partička bohabojných američanů, která tyhle hrdiny svojí doby uznává a nemá z nich strach... A kdesi mezi nimi je ta zřejmě nejhlavnější postava - James Coburn alias napůl ex a napůl stále ještě amigo, uvězněný mezi dvěma světy a dobře si vědom, že vlak už ujíždí. A přesto, že to nové město nikdy nebude to kam patří, nejde z toho vlaku vystoupit. Všechno násilí, které se během těch dvou hodin uděje, pak působí zcela přirozeně, jako něco s čím není třeba bojovat nebo čím se cítit pohoršen. I tomu zmetkovi Billy Kidovi by se to všechno najednou dalo odpustit... Z toho všeho si pro sebe dávám dohromady stručný závěr - magie filmu v praxi a výborný western k tomu. 80% (29.07.2007)

Scéna, kdy si Pat Garrett vezme na výpomoc druhého šerifa i s manželkou, aby vystříleli chýši s černě oděným Blackem, a na chvíli se rozjedou dva paralelní děje s Dylanovou písničkou - to je asi nejkrásnější věc, co kdy kdo natočil. A kolem ní je skvělý film, tematicky velmi podobný Divoké bandě (nejsou tu kladné postavy, a tím pádem vlastně ani záporné...), jen je to celé strašně lirické, a vlastně úplně jinde, než by člověk očekával. (31.01.2016)