Lillian

Lillian, pro kterou v New Yorku už nezbylo ani porno, se vrací domů, do Ruska. Dokázala něco, co bych sám nikdy nedokázal, i když vím, že bych měl. Celý film je strhující podívaná na jednu část země a život na ní. Lillian nemluví, verbálním průvodcem jsou jen rozhlasové zprávy a samomluvy lidí, kteří toho nemají moc co říct. K Lillian jsme neustále a stále těsněji přitahování, až vnímáme její cestu jako svou. A jsme to my, kteří bychom si chtěli s ní popovídat a věříme, že práve nám by se to povedlo; chtěli bychom ji něco dát a věříme, že by si to vzala právě od nás. - Ulrich Seidl prostě ví, čí filmy má produkovat. - Skutečná Lillian Alling putovala touto cestou od roku 1926, v roce 1928 se její stopy se ztrácejíí v prostoru Beringovy úžiny, což nutně neznamená, že její pouť zde skončila. - A nám nezbývá než smeknout před prvním filmem relativně mladého Horvatha, žasnout před jeho nápady ve všech filmových branžích (snad až na tu hudbu) a těšit se na jeho další flmovou kariéru. - Průměrné hodnocení mých oblíbených uživatelů je 88%. (17.12.2020)

Tady je mě úplně jasný, že ne všichni z tohoto filmu budou sdílet mé nadšení, ale to mě může být šumáček, protože ja jsem v absolutní euforii, ale pojďme trošku do nitra filmu. Hlavní hrdinka je tak trochu looser, sice nevíme jak se v USA ocitla a jaké byly její plány, ale za to víme, že se rozhodla jít z NY v USA pěšky až do Ruska, přes Aljašku, moc si s tím nelámala hlavu a prostě se vydala na cestu. Patrycja Planik během cesty ze sebe neřekne jediný slovo, ale my jsme na tý cestě s ní a poznáváme americký venkov, vnímáme reakce lidí lidi, kterým Lillian přetne cestu a tady já oceňuju, že Andreas nesklouzl do nějakých rádoby stokrát viděných dramatických scén, ale pěkně vykresluje americkou přírodu, lidi, zvyky a především situace ve kterých se Lillian ocitá. Vlastně tady je v hlavní roli kamera, vize režiséra a až pak Patrycja, čímž netvrdím, že svou nemluvící postavu nezahrála dobře, spousta scény bylo promyšlených, detaily nezanedbané, scéna s indiány hodně silná. Je to pěší road movie artovějšího typu, není pro každýho, plyne pomalu a je třeba být soustředen nejen na hlavní postavu a její "souboj s cestou", ale i na celkové záběry a "okrajové scény" pokud to dáš, zažiješ neskutečně silný film s absolutně mistrovskou filmařinou. (18.06.2019)

Extrémně natřískané symboly a metaforami. Nakonec to není nejlepší film festivalu, jak jsem (ne)tajně doufal, ale zatím je to ten nejzajímavější, který jde hodně do emocí a do hlavy, protože na to se nedá nemyslet. Interpretoval jsem jak blázen při sledování filmu i během besedy s filmaři a budu interpretovat ještě nějaký čas. Je fajn narazit na film,. jehož režisér věděl přesně, co chce říct, i jak to má říct. Ale má to i mouchy, a ne jen ty, co obletují hlavní hrdinku. Strašné mě sere to závěrečné porcování velryby, která byla evidentně skutečná, ale to je "jen" morální stížnost. Jinak to má slabší kameru (i když žádná hrůza, jen pár slabších záběrů) a hrdinku, která je vlastně docela hovado. (05.07.2019)

Mladá Ruska s prošlým pasem kráčí z New Yorku na severopzápad, aby přes Kanadu a Aljašku dokráčela domů do Ruska. Dvě třetiny stopáže kráčí přes nejnudnější místa Spojených států, kouká kolem sebe, něco někde ukradne, někde se nadivoko vyspí nebo umyje. Občas zazní průvodné hlášení z amerického rádia nebo někdo něco řekne na městské ceremonii - třeba na indiánské na téma utlačování. A občas jí do toho kráčení zazní dramatická hudba jak z Hitchcocka, přestože se zrovna vůbec nic napínavé neděje, ani se k ničemu napínavému neschyluje. Pozdější severní lokace filmu dodají alespoň atmosféru, ale o patro výše ho zvedne až filozofické zakončení jejího putování s jednou klíčovou informací (nečtěte si synopse). (04.06.2021)

Tohle bylo přece tak přenádherný! Film pro náročnějšího diváka, kterému nevadí dívat se něco málo přes dvě hodiny na ženu, která kráčí pěšky Spojenými státy bez peněz, bez znalosti angličtiny a především beze slov, a tak musí improvizovat, bojovat a věřit tomu, že dokáže dojít pěšky jen s tím co má nebo najde z New Yorku až do svého domovského Ruska. A v tom přesně je síla filmu. Při této tůře jsem poznal USA jinak než z většiny filmů. Americké zapadákovy, burani, opuštěné domy, to vše ve zcela realistickém podání, kdy jsem měl prostě ten úžasný wau pocit, že tohle je ten důvod, proč miluju obyčejné filmy s příběhem a bez efektů. Tady se neděje nic, a přitom všechno. Tady si podává ruku život se smrtí, radost se smutkem, úsměv s pláčem. Tady se žije! Z tohoto filmu totiž přímo prýští život a síla, která se na mě přenesla s neskutečnou intenzitou. A ten konec! Bože, ten symbolický konec, kdy je na každém divákovi, jak si ho vyloží. Já uvěřil v nadpřirozeno, já uvěřil, že vše je možné. Já to cítil až ve svém nitru. Chápu, že tenhle film není pro každého a nebude sedět každému. Ale kdo hledá ve filmech lidskost, kdo nepotřebuje mnoho slov či rozmáchlá gesta, ten bude nadšený. [27. Art Film Fest Košice] (19.06.2019)