Slovo

Českých filmů, které rekonstruují období od roku 1948 do roku 1989 vzniklo od roku 1990 už mnoho a vypadá to, že se na tom v brzké době nic nezmění. Okolo této doby se ostatně točí i 2. celovečerní film režisérky a scenáristy Beaty Parkanové, která na sebe 2018 zvládla upozornit solidní psychologickou sondou Chvilky. I přes rozpolcené ohlasy se navíc filmu na posledním ročníku Filmového festivalu v Karlových Varech podařilo získat ocenění za nejlepší mužský herecký výkon Martina Fingera a režii samotné Parkanové. Dvě zasloužené ocenění ovšem bravurní výsledek nezaručují. Už od samotného počátku je jasné, že si Martin Finger za svůj soustředěný herecký výkon své ocenění zaslouží a nadále zůstává jedním z nejzajímavějších českých herců současnosti. Kamera je často intimní, v průběhu filmu je možné sledovat poměrně zajímavé kamerové kreace a Slovo minimálně působí jako film s nějakou jasně danou vizí. To, že ta vize v sobě skrývá jistou pachuť je věc druhá. Jak se ze začátku naservíruje jasně dané morální dilema a jak je snadné automaticky počítat s tím, že z toho vzejde něco zajímavého, stejně tak lehce dokáže film rychle zklamat. Film za pochodu střídá umělečtější přístup s tím řemeslně tuctovějším, především se ovšem právě k době soudruhů a straníků nezvládne říct absolutně nic nového. Celý film je v podstatě složen z příběhové mozaiky, kterou rozdělují sbírky fotek působící jako podivně vložené propagační materiály a sleduje se vlastně tuctový život jedné v jistých kruzích docela vážené rodiny, která ovšem není zdrojem k ničemu zajímavému. Jednou se jede k moři, jednou se slaví Vánoce, jednou se slaví narozeniny a občas mezitím se objeví výhrůžky a snaha o angažování do strany. Výsledkem není žádný zajímavý morální souboj, žádné vtahující drama a žádný nádech gradace vyprávění. Slovo vlastně působí jako sestřih jedné série nějakého dobového seriálu, ze kterého někdo vystřihl strašně moc materiálu a ještě to působí dojmem, že šlo ven prakticky co nejvíc zajímavého materiálu. Poměrně funkčně v rámci vyprávění funguje vykreslení pevnosti rodinného pouta Vojířových, kdy i postava Věry v podání Gabriely Mikulkové funguje jako žena, která svému muži hodlá pomoct. Především Finger si svým soustředěným výkonem krade veškeré momenty pro sebe, u samotného scénáře je jen škoda, že ke kdovíjak působivému psychologickému rozkladu a morálnímu souboji vlastně nedochází. Ve filmu se jinak objeví v menších roličkách poměrně dost známých a dobrých herců, kteří jsou ovšem ve výsledném filmu po čertech málo. Kdo tak čeká nějaký pamětihodnější výkon třeba od Bolka a Vladimíra Polívkových, Jenovéfy Bokové, Taťjany Medvecké, Petry Hřebíčkové či Antonie Formanové, ten ve finále spláče nad výdělkem. Krapet komplexněji se aspoň vyjeví postava Kamila Kopečného v podání Ondřeje Sokola, i on se ovšem na plátně dlouho neohřeje a tudíž stejně potenciál této postavy vyznívá do prázdna. Ve výsledku tak vlastně Slovo vyprchá z paměti hodně rychle, podnětný komentář k minulému režimu nedodává. Je to škoda, protože Parkanová očividně talent má, její další film Světýlka snad ovšem bude mít lepší scénář a minimálně snad lepší a přirozeněji působící dialogy.... (02.10.2022) (méně) (více)