Válka barev

Definitivní vítězství formy nad obsahem, ten chybí a divák v téhle podivné (netuším, jak to mohlo působit v pětadevadesátém) výtvarné charakterizaci chtě nechtě trpí. Renč nebyl soudný, když svůj kousek Na vlastní nebezpečí označoval jako akční dobrodružství, nevím, jak si hájil tenhle vyprázdněný obsah. Pocitový film? Reflexe doby, ve které žijeme (jsme žili)? (10.08.2014)

Vidět svět z výšky neznamená vidět opravdovou skutečnost. O tom se přesvědčil i divák spolu s hlavní postavou fotografa Ondřeje, který se až příliš zaměřuje na to, co vidí, spíše než na to, co fakticky je - zřejmě profesionální deformace... Celý příběh je tak vystavěn na tenké hranici mezi realitou a jejím zdáním. Souhlasím s uživatelem PCHE, že zvuková stopa k Válce barev (Ondřej Soukup) je do jisté míry hudební parafrází soundtracku k Twin Peaks (Angelo Badalamenti). Nicméně právě proto mi přišla daná hudba skvělá a vkusně spoluvytvářející atmosféru tohoto tajuplného filmu. Stejně jako hudba, ani hlavní zápletka není příliš originální - odkaz na Antonioniho Zvětšeninu je patrný (nemluvě o scéně na tenisových kurtech). Originalitu od tohoto snímku nečekejme. Můžete se však připravit na příjemný let, který vás nudit nebude. Atmosféra a vizuální stránka stojí za to. Na české poměry zajímavé dílo, které je dle mého názoru neprávem opomíjeno. Čtyři hvězdičky hlavně za odvahu natočit u nás koktejl z Lynche a Antonioniho. A Mejla Hlavsa v roli ruského mafiána mě fakt odrovnal! (10.08.2010)

Koukam ze se svou radosti jsem docela v mensine, nu coz. Pro me srdovka. Protoze takovou ja jsem tehdy zazila Prahu. Tahy v Radosti a ranni navraty domu (kdyz hned na zacatku vyjizdi Ondrej autem do ranni Prahy tak spolu s tim hudebnim podtrhnutim pro me pocitovy orgasmus a deja vu jako prase), hodne, ale opravdu hodne "shady" lidi, paintball a takovou strasne divnou lasku. Libil se mi i pribeh, vymyka se to cemukoliv ceskemu co jsem do te doby videla a i kdyz se pry Renc zpetne za tenhle film tak trochu stydi, tak pro me je to tak trochu srdcovka ke ktere se rada vracim, kdyz si chci tak trochu zasnit "co by bylo kdyby". Jinak jak uz zde zaznelo = chtelo by to rozhopadne DVD! (20.07.2015)

Dvacet let po premiéře je konečně možné se vrátit k Válce barev v rozumném formátu a užít si vše, co na českých filmech z 90. let zbožňuju. Všechno to objevování západního stylu vyprávění, všechny ty montáže a klipové pasáže, atraktivní prostředí, neotřele napsané role pro domácí herce a neopakovatelný feeling toho rauše, kdy i malinká Aňa s blond parukou mohla dobít svět. Ty její nádherně dětsky pronášené dialogy o prvním zamilování, zradě i velkém světě jsou pohlazením pro uši. Samozřejmě prostředí modelingu dělá taky svoje, stejně jako dobře zvolené (nejen) pražské lokace. Světácký Hanák je taky naprosto skvělý a ještě líp vynikne vedle domáckého Vaculíka. Inu, zlatá devadesátá. (09.07.2016)

První polovina 90. let minulého století byla magická! V rámci české kinematografie se našly peníze na nejrůznější obskurnosti a Filip Renč frčel na Antonionim, Geislerce a Lynchovi. To všechno, spolu s (pro Renče typickou) sebestředností, nespoutanými ambicemi i potřebou vypořádat se s počítačovou animací a amorálností raného kapitalismu v Čechách, dalo vzniknout Válce barev, režisérově v pořadí druhé zásluze o stát v oblasti umění (vždyť Tomáš Hanák má srovnatelné fluidum jako Dáma s polenem!!!). Za zmínku stojí, že tuhle slátaninu zadotoval tehdejší guru komerčního televizního vysílání Vladimir Železný. Těžko se proto ubránit vzpomínce na Vladimírovo vystoupení v legendární novácké freak show Volejte řediteli, kde se hrozící divácký nezájem a finanční provar snažil odvrátit tím, že Válku barev vydával za „chvályhodný pokus o Zvětšeninu pro mladou generaci“. Už tehdy bylo z jeho strnulého úsměvu poznat, že odteď bude JEHO televize financovat už jenom neškodné komediální výplachy. (02.09.2016)