Kdyby tisíc klarinetů

Na rovinu - je to zbytečně dlouhé, příběh mělký a jediné, kvůli čemu se na to dá dívat, jsou písničky a herci a zpěváci té doby, jinak je skutečně umění to celé na jeden ráz dokoukat. Pár věcí je vtipných, ale že by to byl zrovna gejzír nápadů to ne. Od tvůrců z divadla Semafor bych čekal daleko víc. (24.02.2018)

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že Karel Gott v tomhle filmu zpívá „možná, že jsem mocnil, neboť se mě zmocnil něco jako pocit, že tu hraje tisíc klarinetů…“ a naprosto jsem jeho halucinaci chápala, protože já mocniny a odmocniny nepochopila nikdy. Dnes si „klarinety“ ráda dám jako občasnou oddychovku, bez záště ke starým časům a s úctou k tomu, co v nich – na umělecké scéně – bylo, a o čem si dnes můžeme nechat jen zdát. (28.03.2012)

"Tohle má být jako vtipné?" znělo mnohokrát z úst mých spolužáků při sledování staré české muzikálové komediální klasiky. Reakce naší generace na tento film nemohou být asi obecně výrazně pozitivní, a bohužel je to i při pohledu na dnešní společnost v zásadě pochopitelné. Osobně jsem při sledování nevyprskával smíchy, ale komediální scény mě často i přes značný generační rozdíl pobavili. Je to film plný českých populárních herců a zpěváků, jehož základním pilířem jsou známé písničky od autorské dvojice Šlitr a Suchý. Celá zápletka filmu v zásadě spočívá v ohromném problému, před který je postavena armáda. Veškeré zbraně se začnou měnit na hudební nástroje. To považuji za docela důvtipně vyobrazenou myšlenku - "Make music, not war!" Film mě zaujal zejména jeho hudební provázaností. Trend šedesátých let v podobě bigbandových aranží má něco do sebe. Originální mi přišel i sám námět a myšlenka filmu i přesto, že díky velmi častým hudebním výstupům byla nabourána souvislost samotného děje a ten tak přestává držet pohromadě. (29.03.2009)

"Pane ministře, vyzývám vás, abyste v této vážné chvíli přestal hrát Vrabčáka!" Kdyby tisíc klarinetů má na naši zeměpisnou šířku a délku hodně nezvyklý styl - jakoby neplánovaný, spontánní, plný nenápadných vizuálních vtipů, které spočívají v pohybech nebo výrazech a proto mě už několikrát napadlo, že by se možná víc líbil Indům nebo Francouzům než Čechům. Já jsem výrazová tanečnice a zároveň jsem i dost sluchově zaměřená a možná proto je tenhle muzikál přesně pro mě. Obdivuju Suchého a Šlitra za to, že se nebáli, že je někdo bude považovat za dětinské či praštěné a prostě dělali, co je bavilo. Takže - hvězdy nehvězdy, šedesátá léta nešedesátá léta, Gott Negott, to pro mě není důležité, já tenhle film miluju. Je to vyvážená kombinace vážného poselství a klidných scén se slušnou řádkou vtipných hlášek a obrovským množstvím ... hraní si. Z většiny scén mám pocit, že si všichni natáčení užívali a spontánně si hráli. Jak se zvukem, tak s pohyby. To je pro mě k nezaplacení. Takže i když film vlastně skončí špatně, stejně si z něj vždycky odnáším úžasný optimismus a radost z tvorby. (27.07.2011)

Postaveno na velmi originálním nápadu. Ten se mi líbil. Změnu zbraní v hudební nástroje jsem nečekala. Hodně jednuduchý děj. Taky proč něco zbytečně zamotávat. Písničky jsou skvelé i po letech. Nic ze svého kouzla neztratily. Tolik hvězd se snad neobjevilo ani v později natočeném Trháku. Pouštím si jako příjemnou vzpomínku, když je venku pekelně hnusně. (10.09.2020)