V paprscích slunce

"Správně, hodit po nich velký kámen!" I když se dokumentární tvorbě většinou vyhýbám, tentokrát jsem udělal vyjímku a protože se mi do lesa s hanákem nechtělo, rozhodl jsem se vyrazit si sám do Pchjongjangu, ze kterého je tento dokument. Jenže on je to vlastně spíš takový hraný dokument, nebo nahraný? Každopádně to je ale dokumentární film s tou nejkrásnější Kimčongílií v popředí a s tou nejpopulárnější Té trojkou v pozadí, jehož děj jasně dokazuje, že stalinistický režim byl vždy nejpřísněji dodržován na území Asie. Pořád mám však pocit, že se podobné skutečnosti z tohoto snímku odehrávaly během padesátých let minulého století, také u nás. V zemi, která generalissimu Stalinovi postavila pomník. (15.04.2016)

Ešte si čo to pamätám z nedávnych časov budovania socializmu u nás a nebolo to až tak odlišné. Akurát my sme neumierali od hladu a neboli až tak úplne izolovaní. Spartakiády, vymývanie mozgov a stavanie potemkinovských dediniek je zrejme komunistickým patentom. Tí neskôr narodení by si to mali púšťať pravidelne aby vedeli, čo ich čaká v prípade, že si prestanú vážiť slobodu.. (05.03.2017)

Nový film Vitalije Manského s českou stopu (koproducenty jsou i ČT a naši oblíbenci Remunda s Klusákem) určitě stojí za to. Sledujeme život jedné severokorejské rodiny: jak večeří, chodí do práce, do školy - prostě normálně fungují. Vtip je ovšem v tom, že to celé nerežíruje Vitalij, ale dvojice úředníků s cílem vytvořit dojem schválený stranou a velkým vůdcem. Kamera ale běží v chvílích korejské režie dál a mi tak vidíme, jak se dětem vysvětluje, že se tváří málo vesele, zaměstnanci málo tleskají a tanečníci netančí dost patrioticky. Je to skutečně zajímavý - místy tragikomický pohled. Dokument má jednoznačně filmové kvality s množstvím kamerových a zejména zvukových prvků, která umožňují si tvůrcům brát svoje dílo zpět a nenechat si vnutit náladu a tempo pouze tím, co je ukazováno navenek. Je to tíživé a mrazivé. Ale čí obraz to vlastně vidíme? Spíše než o konkrétních lidech je to film vypovídající o režimu a o tom, jak chce působit. Vitalij to ví a snaží se blízkost dotvořit detailními jemnými záběry na protagonisty (občas k tomu hrají melancholické housle s piánem). Nakonec nemáte na vybranou a film vám jasně říká, co si máte myslet: jsou to smutní, zmatení lidé, kteří nic jiného než drezuru a propagandu neznají. Jednak nemám rád, když je takhle message filmu podsouvána a jednak si tím nejsou jist. Možná by šlo podobný dokument natočit před pár desítkami let i u nás. Možná že si Severokorejci doma nadávají na Kima stejně jako se nadávalo tady a možná je průměrnýmu dělníkovi politika u prdele, jako je všechno u prdele průměrnýmu Čechovi. Fakt nevím. Pořád je ale V paprscích slunce unikátní zážitek, kterej se hned tak nemusí opakovat. (18.04.2016)

Ta nejlepší adaptace Orwellova románu 1984, jakou jsem viděl. Opravdu, to už snad ani nejde nazývat komunismem, to už je řádově úplně někde jinde. Je to strašné. A ze všeho nejvíc snad ta všednost, ten obyčejný život zachycený v postranních pohledech a záběrech. Na jednu stranu je děsivé vidět masu lidí, kterým je systematicky vymýván mozek, jsou permanentně kontrolováni a ve všem řízeni a kteří žijí jen pro svého milovaného vůdce, který na ně shlíží z milionů portrétů v ulicích, institucích i ve vlastních domovech. Ale něco mi přesto připadalo ještě děsivější. Přemýšlel jsem, co je tak divného na těch ulicích v postranních záběrech... a pak mi to došlo, je to to všudypřítomné ticho (mimo záběry s řízenými oslavami a megafony). Nikdo se s nikým nebaví, nikdo se nesměje (o křiku a zpěvu ani nemluvě). Pak jsem došel lehce k tomu, co mi připadá divného na těch lidech... je to ten nesmazatelný smutek ve tvářích, které se smějí jen na povel. To narušuje jen ten ještě nevinný dětský živel, neklidný v zástupech, usínající při projevech, smějící se směšnému... dokud i jeho systém nesemele. A v tom je nejmrazivější závěr celého filmu: Mysli na něco hezkého. - Na co? - Na něco pěkného. - Já nevím... - Vzpomeň si na nějakou hezkou básničku. - Mám recitovat? Uf. (28.08.2017)

I trochu sofistikovanější software by dokázal vytvořit inteligentnější dialogy, než jaké zaznívají ve filmu. Tentokrát ovšem záměr tvůrců funguje. Při opakujících se proklamacích můžeme přemýšlet, co si skutečně ti lidé myslí. Ani sám režisér to netuší. Manskij říká, že vůbec neměl možnost s rodinou mluvit, i když o ní točil film. Severní Korea je země, kde se lidé smějí, jen když musí. Klanění se Kimům a pěstování nenávisti. Kam se hrabe náš komunistický režim, takový výplach mozků jsme tady niky nezažili. (29.04.2016)