Ďáblové

,,HRIECHOM SA JE MOŽNÉ NAKAZIŤ AKO MOROM." __ Vo svojej dobe (nahotou a násilím v tom istom roku svet valcoval aj Orange od Kubricka) sa určite jednalo o mimoriadne kontroverzné a isto aj poburujúce dielo, ktoré u človeka nevyvolá pocit nepovšimnutia ani teraz. Ako to už býva, takéto ,,revolučné" filmy sa dosť ťažko hodnotia a tak aj s Diablami je to niekedy takmer na dne hviezdičkového ohodnotenia, inokedy zase vystreľuje k samotnému zenitu (predovšetkým záver). Hlavne zhruba 3/4 filmu je mimoriadne vyšinutá, až by sa dalo povedať, ako by bola myslená viacej ako fraška než seriózny počin. Asi za to môže aj fakt, že Michael Gothard mi ako exorcista veľmi nepripadal, naopak, svojim bujným három, brílkami a rečami vyznel skôr ako dáky ,,akčný sfajčený hipík". Výtvarná stránka síce častokrát nepôsobí úplne vierohodne (hlavne prekrásne vykachličkovaný kláštor), nejde jej však ubrať vysokú umeleckú úroveň, postavenú predovšetkým na kontraste bielej a čiernej, svetla a tmy, ako dvoch odveky zápasiacich protipólov. Hudbu veľmi pekne vystihol raroh. (91. hodnotenie, 12. komentár k filmu) (08.07.2010)

Musím si přečíst Huxleyho předlohu - je tam na hony cítit potenciál původního příběhu, Russell to ale trochu přeťápl. Víte co, kdyby tam nepobíhal houf dlouhovlasých nahých divoženek, tak se téměř není na co koukat. Hezká scénografie a vymazlené kostýmy, jistě, charismatický Oliver Reed, ano - film ale jako celek prostě nedrží pohromadě. Na historické drama je to příliš bizarní, experimentálnímu filmu zase vadí známě skutečných, historických událostí. Nechápu, proč bylo třeba téma inkvizice, které je už v syrové podobě dokonalým materiálem pro kritiku církve a přehlídkou nejhorších hrůz, jakých je člověk schopen, proč tedy bylo třeba toto téma dodatečně dobarvovat provokacemi a kontroverzemi. Mám dojem, že všechno bylo stavěno tak trochu na efekt, film se nakonec mění na kaleidoskop zmatených, emotivních scén, a od určitého okamžiku už svou nabubřelostí a rozmachem začíná nudit. A to je zatracená škoda. (06.05.2011)

Reed between the lines.. Jedovatá pastva pro oči, která se cestou zasloužené kontroverze zaobírá tématy sexuální frustrace a zneužití moci. Od interiérů z bílých kachliček připomínajících umývárnu až po osud otce Grandiera přibližujícího se mílovými kroky k Bohu ta dekadentní relativizace hříchu umí znepokojit. Škoda těch až příliš „cirkusových“ pasáží, kde to „klauni“ (Michael Gothard) posouvají nepatrně jinam, než bych si přál.. (17.08.2021)

Dlouho jsem neviděl tak vizuálně vytříbený film. A tak bizarní. Ken Russell byl originál každým coulem, jeho filmy byly žánrem samy pro sebe, nejblíže asi k označení „gotický horor“, míchnuté vizuálními nápady jakoby z dílny Alejandra Jodorowskyho. V první půli je děj na vedlejší koleji, ve fantastických kulisách fiktivního francouzského města Loudon (film musel být strašně drahý) tu defiluje obskurní panoptikum nadržených jeptišek, Matky představené s hrbem, které se zdá o penisu hlavního kněze (ve skvělém podání Olivera Reeda), jenž sexuálně obšťastňuje své ovečky z různých společenských vrstev. Ve zbytku filmu, když svatá inkvizice rozjede své metody, jde o podívanou vskutku temnou (po vzoru Kladiva na čarodějnice) a třeba taková scéna vymítání ďábla z nahých jeptišek se mi jako černá můra bude honit hlavou ještě dlouho. Občas to byl velký bizár i pro mě samotného. Dneska by taková odvážná umělecká vize již nevznikla a netuším, které filmové studio by si risklo něco podobného financovat. (19.04.2016)

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)