Nikdo se nebude smát

Začíná to jako roztomilá komedie o neodbytném "ctiteli", pokračuje jako absurdní drama a končí jako výstižný obraz dusivého komunistického režimu a jím pokřivených lidských charakterů. Hynek Bočan měl v té době pouhých sedmadvacet let, ale režíroval sebejistě, svěže a nápaditě. Hrátky s kamerovými úhly, prostředím a hudbou dávají filmu zvláštní, téměř mysteriózní atmosféru, ovšem přesto bytostně opravdovou. Excelelntní film, bohužel nadčasový. Takové uliční výbory a schůze zapálených kádrováků se schází dodnes. Tentokrát ne v hospodách, ale na twitteru. Několik jsem jich viděl, a nebyl to hezký pohled. (08.07.2022)

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci. (11.02.2018)

Jakožto velký obdivovatel knih Milana Kundery jsem byl napjatý, jakým způsobem se s touto brilantní povídkou tvůrci vypořádají. Nutno říci, že se jim podařilo celkem hodnověrně přenést atmosféru knižní předlohy do filmové řeči, lhát se skutečně nemá. Motivace k "sebezapírání" byla v povídce teda poněkud jiná, řekl bych trochu přesvědčivější. Jan Kačer se zhostil své úlohy naprosto přesvědčivě, ve filmu nejsou hluchá místa, ani žádná vata. Nejděsivější scéna je scéna z domovní schůze, ta byla opravdu mrazivá. (15.03.2009)

Přiznávám se, že z Kunderových Směšných lásek si od doby vydání pamatuji jen "Falešný autostop". A tento film má podobnou kvalitu - kvalitu českého, nebo lépe pražského či kafkovského hororu, za nímž se reálně socialistické pozadí skoro ztrácí. Něco se děje, za moc to sice nestojí, ale má to pevný řád i směr. Pak se něco stane, něco banálního, celkem nepodstatného (např. člověk dostane obsílku od soudu, nebo někdo jiný požaduje něco jiného na co má a nebo nemá právo) a máme tu zápletku, a máme tu pád. Dostáváme se do jakési mašiny, která nás postupně drtí a likviduje. Jak se tomu bránit? Je možno vést partyzánskou válku nebo se poddat, tak jak to napřeskáčku dělá Kafkovo K. I když se běh života vrátí zdánlivě do zaběhnutých kolejí, už to nikdy nebude jako předtím. Správné označení žánru: thriller! (20.03.2015)

Ano..úplně absurdní totalita. Nepochopila jsem teda proč v tom filmu pořád chodili dokola po jedné cestičce absolutně nesmyslně..asi pro zdůraznění te absurdity. Pobavilo mě hlavně " Jak ta slečna vypadala?" , " No ona měla takovou hezkou hlavu".Milan Kundera psal nadčasově a perfektně takže tomu není skoro co vytknout. Ona srážka s blbcem bolí asi nejvíc. (24.10.2012)